Foto: autorka, vítězný dort

Priessnitzův dortík

30. 1. 2020

Můj příběh

Autor: Elena Valeriánová

Hodnocení:

(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Eva Mužíková 30.1.2020 11:40

Nejsem moc na sladké, peču jen z kynutého těsta. Tak krásné výrobky jen obdivuji, nechápu, že to někdo dokáže tak nazdobit.. Hezké Eleno, moc hezké.

Hana Nováková 30.1.2020 11:38

Elen, díky za článek a krásné fotky, Ráda si prohlížím toto dortové umění a fandím všem těm, kteří to umí.

Miluše Hasenohrlová 30.1.2020 11:24

Elen,samé laskominky, určitě vynikající.Potěší to oko i chuťové pohárky.Ten "mrkající" dortík bych si dala. :-)

Dana Kolářová 30.1.2020 11:17

Eli, to je podívaná! Díky za fota.

Zuzana Pivcová 30.1.2020 11:16

Akce to byla určitě zajímavá, obdivuji i takovouto tvořivost. Jen s ochutnáváním se už držím dost zpátky. :-D

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Vůně léta: O letním snění

Horký téměř letní den, slunce se kutálí po nebi a paprsky objímá zem.

Dana Kolářová

Volha a já

„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha. Pracovala, a tady máte, jak jsem to tehdy vnímala, a jak to vidím dnes.

Zuzana Zajícová

Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí

Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.

Iveta Markusová

Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro jistotu z chodníku telefonuji. Sekretářka zvedá telefon a na můj dotaz, zda je na radnici starosta a zda mohu přijít, tlumočí tento dotaz na patřičná místa.

Hana Práglová