Hlavní slovo v rodině. Má na něj někdo nárok? Často si jej berou babičky

Rodinu jsme si nevybrali a je na nás žít tak, abychom se podporovali a ne si komplikovali život. Jako všechny vztahy to může být někdy složité, ale mít v rodině podporu stojí za námahu tvořit vztahy pěkné.

Každý má mít svoje, společné bydlení či společný majetek může jen znamenat zbytečné problémy. Nemají na ně energii ani staří, ani mladí. A k lidem by se člověk měl v jistém slova smyslu chovat jako k cizím. No napadlo by mě snad radit sousedce, co má v neděli uvařit a jak si má srovnat svoje puberťáky?

Tak to já jsem asi výjimka. Nejsem manipulátor, ale když vidím že některé věci dělají špatně, svůj názor klidně řeknu. A oni se na mne často, zvláště snacha Zuzanka obrací, když si nevědí rady. Jelikož jsem dosti náročná na výchovu, vnoučata mi t.zv.: " přes hlavu nepřerostla", znají mne a vždy jsou se mnou v pohodě. To si jen nemyslím, dvanáctiletý Hoza již několikrát na otázku rodičů, proč jsou se mnou jiní pravil.: " Protože s babičkou to je to pohoda "..A přiznávám, že vždy když k mladým přijedu většinou hlídat, čekám až rodiče odejdou a pak to ta správná pohoda opravdu je....

Starší lidé si dost dobře kvůli svému věku nemůžou nárokovat hlavní slovo v rodině, když všude slyšíme "Věk je jen číslo,nebo Každý je tak starý jak se cítí".

Není to jednoduché, pokud není vzájemná tolerance a občas nad něčím mávnout rukou. Při dobré vůli,je vzájemná pomoc dobrá. Také mě občas svrbi jazyk, co se týče vnoučat, byla jsem jiná , přísnější a důslednější. Ale řeknu své, jen když sami přijdou a trochu si postéžují. Do životů svých dětí a opačně oni do mého se nepleteme.,je to o vzájemném respektu.

Také se mladým do života nepletu, ale ani jim nedovolím, aby oni se pletli do mých záležitostí. Žádají-li poradím, potřebuji-li, požádám. Mám to jednodušší, protože jsme od sebe vzdáleni. V současné době tvrdě narážím na odpor zamilovaného dospívajícího vnuka, který u nás uvízl. Nejraději by byl se svým děvčetem, ale to teď opravdu nejde, aby nás neohrozil. Je mi ho líto, ale ustoupit nemohu, ani nechci. Ještě se jim mohu hodit. :-)

Já mám obě snachy fajn děvčata (doufám,že si o mě myslí totéž),nepletu se jim do života,pokud chtějí radu a vím,tak povím.Nebydlíme spolu a ani bych nechtěla,každý ať se zařídí jak umí.Zajít na návštěvu a potom hurá do svého.Ještě jsem život nepřeskočila,kdoví jak to bude dál,ale pokud budu schopná,tak bydlet jedině sama.Nevyptávámse,už moje maminka razila heslo,neptat se pokud chtějí,tak to řeknou a pokud ne,tak i při optání neřeknou pravdu,tak proč je "mučit" (:-)))

To mi připomíná tu učitelku z filmu Slavnosti sněženek. Jak mám dětem vysvětlovat, co je to mír, když vy se nedokážete domluvit. Co se týká soužití dvou generací, zvláště tam, kde je bývalým velitelem osamělá matka, vždy je to problematické. Takovým lidem se nikdo ničím nezavděčí. Takové články jsou jen k tomu, aby bylo co číst. Nic neřeší a nic nevyřeší. Všechno je v lidech. A když osamělá matka a syn se svou rodinou žili každý zvlášť, těžko se budou najednou snášet všichni dohromady.