Ilustrační foto :pixabay. com

Držte se, a to za všech okolností

27. 3. 2020

Když jsem byla v šesti měsících předána svými rodiči do péče prarodičů, byli již oba, babička i děda, v seniorském věku. Byla to od nich odvaha, si vzít tak malé dítě do péče, ale bylo to tak a já jsem jim celoživotně vděčná a vzpomínám na babi a dědu s láskou a vděčností.

Můj příběh

Autor: Jindra Hubačová

Hodnocení:

(5.1 b. / 34 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Jaroslava Handlová 9.4.2021 12:14

Hezké vzpomínky na ranné dětství, Jindřiško. Já jsem začala jezdit do Neratovic teprve před třema roky, když se tam přestěhovala moje sestra. Znám i tamní hřbitov (v místní části Lobkovice), má tam urnu můj švagr.

Marie Seitlová 29.3.2020 09:03

Moc pěkně jsi zavzpomínala.

Růžena Kuželková 29.3.2020 00:15

Moc hezké vyprávění,už k tomu není co dodat

Květuše Pinkasová 28.3.2020 22:37

Hezké vzpomínkové večerní počteníčko! Taky jsem si v 5 létech z třešně slítla. Určitě bych to dolu nedala. Mám pocit, že v té předškolní době se toho událo snad všechno hezké, na co si vzpomínám! Jindřiško a domeček si koupili prarodiče? A Jindřiško, proč musí být ty višničky a třešničky stále tak lákavé i na té Tvé fotečce ještě dnes!!!

Soňa Prachfeldová 27.3.2020 22:43

Moc hezké vzpomínání na uplynulé časy. Ale že nám všem nějak moc rychle uplynuly. Tenhle čas je jak dělaný na vzpomínky a ty jsou občas živé. A když můžeme vzpomínat na hodné lidi, kteří nás měli rádi, tak to stojí za to. Moc hezké Jindro.

Jindra Hubačová 27.3.2020 21:44

Přátele moc Vám všem děkuji, že jsem mohla své vzpomínky sdílet s Vámi .

Jindra Hubačová 27.3.2020 21:36

Vidíš, Alenko, možná jsme se potkaly jíž dříve. Chvilku jsme jezdili přes lesik na Skalka, ale trochu později koupil strýček domek v Libiši , přes závory doprava. Nyní jsou pochovani vsichni tři na hřbitově v Lobkovicich.Petr již 19 let.Je mi nějak smutno ze vzpominek!

Hana Rypáčková 27.3.2020 21:13

Moc hezké vzpomínání...

Alena Tollarová 27.3.2020 19:39

Při čtení Tvého vyprávění se usmívám nejen kvůli líčení Tvých zážitků, ale i proto, že já jsem jezdívala k tetě do Neratovic. Akorát že kralupkou z druhé strany, Chvatěruby, Úžice, Netřeba, Chlumín, Neratovice. A paneláky tam tenkrát nebyly, chodilo se do lesíka.

Jana Šenbergerová 27.3.2020 19:06

Hezké! Držte se, Jindro, my také budeme.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Zápisník starého muže: Zmýlená platí

V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To už rok jsem byl doma po vojně, tedy nejvyšší čas osamostatnit se a založit vlastní rodinu.

Zdeněk Folvarčný

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha