Mít tři až pět kamarádů stačí. Člověk to pozná v krizi

Doba roušková opravdu ověřuje kamarády. Někdy je nálada si jen tak poklábosit, ale teď vidíme, kdo si s námi opravdu rozumí. Mne nejvíc povzbudila dcera, i když si teď můžeme jen telefonovat.

Velmi zajímavý článek.

Věrko, Zuzko, jsem stejný typ člověka jako vy. Dobrých známých mám dost, ale dobrých přátel málo. Navíc ... nepřibývají, ale ubývají. Myslela jsem si naivně, že tu se mnou budou žít dlouho. Ale není to tak, nemoci nechodí po horách. Jen si přeji, aby těch pár lidí, s kterými teď denně komunikuji, tu byli dlouho. Moc si to přeji, jsou mojí oporou. Článek je výborný, nutí nás k zamyšlení.

Hezký a pravdivý článek. Děkuji.

Nemohu napsat, že mám přátel jako šafránu, protože ten teď nemám žádný. Ti, které za přátele pokládám, pomohou, je-li potřeba, a mohou se spolehnout, že i já pro ně udělám, co je v mých silách.

"Přátele" na facebooku a dalších sítích nemám a nevyhledávám. Asi jsem ze staré školy, ale koho neznám osobně, toho nemůžu považovat za přítele. A tak mám pár těch, které znám, některé už velmi dlouho, a vyhovuje mi to tak.

Ano, souhlasím a také vidím, že ani rodina není oporou - bohužel....

Souhlasím s Věrkou. Sama jsem nikdy nebyla středem pozornosti ve třídě, na pracovišti, ani v nějakých zájmových skupinách, kde by všichni byli kamarádi. Také mě v tomto smyslu nezajímá Facebook a mnohdy stovky přihlášených virtuálních přátel. Pamatuji si, že jsme jako vysokoškoláci při stávkách v listopadu 1968 a v dubnu 1969 měli heslo Přátele si vybíráme sami! A tak je to i v osobním životě. Málo, málo. Není to se mnou jednoduché. :-D

Je velký rozdíl mezi známými, které člověk zná osobně, známými virtuálními (označovanými jako přátelé), kamarády a opravdovými přáteli. Těch posledně jmenovaných jsem nikdy neměla moc. Důležité je, že při mně byli vždy, kdy jsem to potřebovala. A jsou i teď. Jsem moc ráda i za ostatní uvedené skupiny – obohacují můj život. :-)