Ilustrační foto :pixabay. com

Marta - vždycky budeš můj syn

11. 4. 2020

Můj příběh

Autor: Vladislava Dejmková

Hodnocení:

(5.3 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Vladislava Dejmková 14.4.2020 06:45

Honzo, za tvoje vyjádření moc děkuji. Většinou to všichni berou jen jako příběh a čekají jak dopadne. Ano, chápu to. Ale moc mě těší mě i tvůj "odborný" pohled. Často si nejsem jistá, zda to má smysl takto o něčem psát. Ale asi má.

Jan Zelenka 13.4.2020 21:19

Nečetl jsem to od začátku, ale je to stylisticky i obsahově moc pěkné.

Dana Puchalská 12.4.2020 10:59

Tak tuhle situaci Martě ani trochu nezávidím. Nemá to jednoduché. Budu jí držet palce.

Zuzana Pivcová 11.4.2020 17:33

Situace zdaleka ne jednoduchá. Osobně si to neumím dost dobře představit. Srdce jistě patří oběma, ale jak to zařídit "organizačně" navenek??

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Vůně léta: O letním snění

Horký téměř letní den, slunce se kutálí po nebi a paprsky objímá zem.

Dana Kolářová

Volha a já

„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha. Pracovala, a tady máte, jak jsem to tehdy vnímala, a jak to vidím dnes.

Zuzana Zajícová

Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí

Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.

Iveta Markusová

Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro jistotu z chodníku telefonuji. Sekretářka zvedá telefon a na můj dotaz, zda je na radnici starosta a zda mohu přijít, tlumočí tento dotaz na patřičná místa.

Hana Práglová