Fotografie jsem pak s krátkým komentářem vložila jako album na Rajče, což je největší česká sociální síť pro sdílení fotografií. Díky tomuto albu se mi pak po čase naskytla příležitost zúčastnit se přednášky o historii Rudolfina a prohlídky soch na jeho střeše. Později jsem pak ještě byla pozvána, abych pořídila několik snímků pro almanach České Händelovy společnosti. Opět jsem mohla vystoupat na střechu této nádherné stavby a obdivovat zblízka sochy, které ji zdobí, a zároveň se rozhlédnout z výšky po jejím úžasném okolí. Několik záběrů jsem mohla pořídit i z oken protějšího Uměleckoprůmyslového muzea.
Ráda bych se zde s vámi o tyto zážitky podělila prostřednictvím fotografií a vypsala vám tu něco málo o historii budovy.
Pražské Rudolfinum bylo slavnostně otevřeno 7. února 1885. Tato jedinečná novorenesanční stavba byla vystavěna pro potřeby hudební konzervatoře, Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění a Uměleckoprůmyslového muzea. Stavba probíhala v letech 1876-1884 podle návrhů uznávaných architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze, financována byla Českou spořitelnou. Na výzdobě se podíleli přední čeští a rakouští umělci. Budova byla pojmenována po korunním princi Rudolfovi.
V lednu 1896 se zde uskutečnil historicky první koncert České filharmonie pod taktovkou Antonína Dvořáka, jehož jméno zdejší koncertní síň nyní nese. Kulturním účelům sloužila budova do roku 1919, kdy byla upravena na sídlo Poslanecké sněmovny Národního shromáždění nově vzniklého státu. Pro koncertní účely byla znovu využívána od roku 1940 do konce války, kdy zde koncertovala Německá filharmonie.
Po válce se budova stala opět zázemím České filharmonie, byly zde i prostory Akademie múzických umění a Konzervatoře. Od roku 1946 je centrem mezinárodního festivalu Pražské jaro. Po vzniku Československa a po válce byl pro budovu používán název Dům umělců.
V letech 1990-1992 proběhla rozsáhlá rekonstrukce budovy, která obnovila její původní vzhled. Budova se také vrátila ke svému původnímu názvu. Od roku 1994 zde působí také Galerie Rudolfinum, která se zaměřuje především na prezentaci moderního umění. Kromě světoznámé Dvořákovy síně s více jak 1000 místy se v budově nalézá ještě Sukova síň, dvorana se slavnostním schodištěm, výstavní sály, prezidentský salonek, reprezentační místnosti České filharmonie, zkušebny, šatny, kanceláře a velké množství dalších prostor.
Po poslední rekonstrukci odpovídá veškerá vnější výzdoba původnímu vzhledu. Na první pohled upoutají sochy sedících múz po stranách hlavního schodiště, dvojice sfing na straně k řece a dvojice lvů u postranního vchodu na protější straně. Vrcholem sochařské výzdoby je 32 soch slavných hudebníků a malířů, které shlíží z balustrády lemující střechu. Významní rakouští, němečtí a čeští sochaři vypodobnili umělce, kteří byli v té době považováni za nejvýznamnější. Z hudebníků jsou tu Händel, Mozart, Beethoven, Bach, Gluck, Haydn, Schubert, Weber, Mendelssohn-Bartholdy, Schumann, Palestrina, di Lasso, des Prez, de Victoria, Cherubini a Auber. Z velikánů výtvarného umění pak na straně střechy, která je nepřístupná pro návštěvníky, Bramante, della Robbia, Donatello, Masaccio, Cellini, Sansovino, Ghirladaio, Praxiteles, Appeles, Iktinos, Feidias, Brunelleschi, Raffael, Michelangelo, Leonardo, Veronese.
Socha skladatele židovského původu Mendelssohna-Bartholdyho byla za války sňata z balustrády a položena na střechu. To inspirovalo spisovatele Jiřího Weila k napsání románu „Na střeše je Mendelssohn“. Dva čeští zaměstnanci jsou v něm pověřeni na Heydrichův rozkaz odstraněním nevyhovujícího skladatele ze střechy, ale omylem málem zničí sochu nacisty obdivovaného Wagnera (ta ve skutečnosti na Rudolfinu není).
V posledních letech je možno si Rudolfinum prohlédnout s průvodcem. Při dobrém počasí je součástí prohlídky i výstup na střechu s krásnými výhledy na Vltavu, Petřín, Hradčany, Staré Město.
Třeba pro někoho z vás budou následující fotky pozvánkou k návštěvě této zajímavé budovy, až se zase život vrátí do normálních kolejí.