Čtyři hodiny povídání. Luxus, který má málokdo

Nikdy jsem nepočítala dobu, po kterou mluvím s někým jiným. Ale že bych denně prokecala jednu šestinu dne? To asi nikdy. Znamená to, že brzy zemřu? Je hezké s někým i mlčet, když je o čem. S kýmkoliv si povídat o čemkoliv, má to v některých případech význam?

Z očí do očí , ano je člověku veselejší. 4 hodiny to je trochu moc, jet tak si povídat. Kontakt musí moc chybět lidem žijícím osamoceně v současné době, ale už svítá naděje.

Já si také velmi ráda popovídám, ale stačí mi mnohem, mnohem kratší doba.

No já nevím, určitě nemám potřebu povídat si s někým 4 a půl hodiny denně... Povídat ano, ale tohle už by na mne bylo moc. Denně mi volá dcera, občas syn, což je fajn. Také moje kamarádky občas, s jednou z nich si voláme vzájemně tak ob den. Ale schází mi přímo osobní kontakt, to je nyní bída.

Ano je to utopie, ani v zaměstnání na úřadě nemluvím za celý den s lidmi 4 hodiny, natož senior, který je doma.

Mám kamarádku na vesnici a je zvyklá pracovat na zahradě, čtyři hodiny denně spolu neproklábosíme ani když tam za ní přijedu na návštěvu. A že se snažíme!

Je to fakt článek, který mně malounko "pobavil". Mám opravdu pár přátel se kterými si povídáme a je nám pak hezky. Ale 4 hodiny denně? To je utopie v mezilidských vztazích.

Nad článkem se hořce usmívám. Už několikrát jsem si na tomto portále stěžovala na osamělost; tedy sociální izolaci. Minulý týden jsem mluvila z očí do očí s blízkým člověkem po 45 dnech. Nekecám. A opět mám na nějakou dobu utrum. Jinak to nejde, bohužel. S kamarádkou, která bydlí nedaleko, si radši telefonujeme (volá mi denně, má to zadarmo). Myslíme, že komunikace je tak srozumitelnější než přes roušku na předepsanou vzdálenost.

Jsem ráda, že jsem si v roce 1984 zvykla volat své ovdovělé mamince denně, na vesnici jsme jí s manželem navštěvovali pravidelně 2x měsíčně na celý víkend. Tehdy mi to dost ztěžovalo život, moje sestry i moje rodina mi vytýkali, že to přeháním. Mamka se na nás tak upnula, že jsme nemohli přestat. Naštěstí jsem měla velmi citlivého manžela, což mi situaci usnadňovalo. Dnes mamce volám stále denně a moje sestry obden. Konečně jí můžeme věnovat část našeho času a jsem ráda, že dnes už chápeme všechny tři, že je to pro ni nejvíc, co jí můžeme v 90 ti letech darovat.