Foto: archiv autorky

Cesta životem

3. 5. 2020

Můj příběh

Autor: Hana Šimková

Hodnocení:

(5.2 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Dana Divišová 8.11.2020 20:03

Paní Hano, článek je moc hezký. Většina z nás by dnes mamince ráda za její péči poděkovala, ale není to už možné. Tak nám zůstávají jen vzpomínky. Jsme už velké holky a tak se musíme s životními nástrahami nějak popasovat a doufat, že na konečnou je ještě hodně daleko. Hlavně aby nad námi ti naši nejbliší nahoře drželi ochrannou ruku.

Martina Růžičková 5.5.2020 11:43

Moc hezky napsáno.

Jan Zelenka 3.5.2020 21:42

Všichni většinou čerpáme z toho, co nám dali naši rodiče, ať už geneticky, či výchovou. jsem moc rád za to, co mi dali moji rodiče, i když, jak píšete, taky jsem si párkrát natloukl, když jsem se vydal vlastní cestou. Ale každý takový drobný, či větší pád by měl člověka posílit a nasměrovat ho třeba jinou cestou. Napsala jste pěknou úvahu. Ale, na penál, je pořád dost času. Když upadneme, je důležité se opět zvednout.

Hana Nováková 3.5.2020 21:15

Krásné, procítěné vzpomínání, země vás nebude tížit, tam nahoře bude tak dobře.... možná

Jana Šenbergerová 3.5.2020 19:56

Také v poslední době vzpomínám víc než kdykoliv předtím. Měla jsem s maminkou hezký vztah, ale když jsem se vdala, do značné míry omezený vzdáleností. Do života mě dobře "vyzbrojila". S tíhou země si hlavu nedělám, těším se na setkání s ní.

Naděžda Špásová 3.5.2020 18:48

Hanko, je to moc hezky napsané, ale nějak v tom čtu i smutek a hlavně samotu. Promiň, že se zeptám, ty kromě pejska nikoho nemáš? Samozřejmě, že netrvám na odpovědi, pokud se ti nebude chtít. Taky ráda čtu tvoje články. :-)

Dana Puchalská 3.5.2020 15:28

To je krásný článek Hani. Děkuji za něj.

Hana Šimková 3.5.2020 13:54

Tak to už se Evičko nikdy nedozvím

Eva Mužíková 3.5.2020 12:16

Hanko, píšeš opravdu moc hezky, ráda si Tvé příspěvky čtu. Ty botičky jsou úžasné, dnes by frčely. Kam se to všechny tři díváte, pohled jedním směrem jako přes kopírák..:(((Pohlaď šikulku pejska. Bertice

Zuzana Pivcová 3.5.2020 11:22

Hani, my jsme měly taky takovou maminku. Možná tím, že nás přivedla na svět pozdě a byl mezi námi poměrně velký věkový rozdíl, byly jsme obě se sestrou v jejích očích stále dětmi, zvláště já. To není moc dobré, protože to člověka může vést k určité pohodlnosti - on to za mě někdo rozhodne, vyřeší. Někdy mě to ale už naopak docela zlobilo. Když zemřela, bylo mi necelých 28, ale už poslední 3 roky měla co dělat se svým zdravím. Pak jsem se osamostatnila, ale šlo to od zdi ke zdi. :-D

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Prázdniny před šestapadesáti lety

Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po maturitě na SEŠ v Gottwaldově. Bylo nám dvacet, všechny jsme byly svobodné, ta pravá láska na nás teprve někde čekala.

Marie Měchurová

Když nakupuje oděvy dáma středního a vyššího věku

Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku zavzpomínat na teplé dny. Jakmile se začne blížit léto, nám ženám se vynoří dva odvěké, siamsky spojené problémy: 1. co na sebe (šaty?) a 2. co pod ně.

Iveta Markusová

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha