Můj tatínek Jan Kučera - ruský legionář

Každý život je mimořádný

11. 7. 2020

Již řadu let se pokouším psát. Tu skutečnost, "že je každý život mimořádný", jsem si poprvé uvědomil, když jsem se chtěl "poklonit" památce svých rodičů tím, že popíši jejich, pro mne mimořádně zajímavé životy.

Můj příběh

Autor: Jan Kučera Mgr.

Hodnocení:

(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zdenka Jírová 13.7.2020 00:20

Před časem jsem od vnučky dostala k Vánocům knížku (?) Babičko vyprávěj... Tak jsem to použila jako sepsání alespoň toho základního, co jsem si pamatovala o všech svých příbuzných, které jsem znala, protože kromě mých dětí, už nikdo nežije. Bádala jsem i v jejich křestních listech, abych se dozvěděla o svých pra- příbuzných. Ještě to nemám celé dokončené, ale pracuji na tom dále. Je docela příjemné vzpomínat na babičku, která se narodila v roce 1877 nebo na bratrance, s kterým jsme prováděli rošťárny, když jsme byli děti.

Marie Ženatová 11.7.2020 19:38

Moc děkuji za milé vyprávění. Já sama jsem vydala pět publikací vlastním nákladem a to už začátkem 90tých let. Napsala jsem je ale nejvíc proto, abych vůbec mohla dál nějakým způsobem žít. A přestože to bylo hlavně osobní vzpomínání na minulost, musela jsem si velmi mnoho vzpomínek idealizovat a tím se mi snad i trochu podařilo se nad různá trauma od útlého dětství, dospívání a mládí poznést. A myslím si, že skutečně každý člověk má svůj osobní zajímavý život, že by o něm mohla být kniha - jenže jak poznat, kdo ho měl ve skutečnosti složitější a kdo jednodušší ?

Zuzana Pivcová 11.7.2020 16:41

O životě svých rodičů před svatbou a jejich rodičů toho bohužel moc nevím. Dlouho jsem si jich neužila. Na vzpomínkovou knihu by to rozhodně nebylo. Děkuji.

František Matoušek 11.7.2020 16:34

Mohu jenom Vaše slova potvrdit. Také jsem napsal knihu "Vzpomínky zůstaly", kterou jsem věnoval svým synům a jejich dětem. Vydal jsem ji vlastním nákladem, slavnostně jsme ji pokřtili v rodinném kruhu a každý obdržel jeden výtisk. Rovněž jsem sepsal kroniku rodu. "Došel" jsem až do roku 1640. Dozvěděl jsem se řadu poznatků o svých předcích a jejich životě. Každému doporučuji.

Soňa Prachfeldová 11.7.2020 14:06

Také se necítím na sepsání , naši potomkové si budou pamatovat nanejvýš prarodiče a tak se to bude posouvat neustále. Je dobré na své předky nezapomínat, ten zájem určitě občas přijde.

Dana Puchalská 11.7.2020 12:08

Moc hezký článek.... Ráda vzpomínám, ale knihu určitě nenapíšu. Svoje vzpomínky na celou rodinu si nechávám jen pro sebe.

Naděžda Špásová 11.7.2020 11:41

Váš článek se moc dobře čte. Asi nebudu další sepisovatel vzpomínek, nerada se vracím do minulosti. Nebyla moc hezká, traumata z dětství a dospívání si s sebou nesu celý život. Mléko v lahvi si můžete koupit i dneska, draní peří jsem si osobně vyzkoušela, ale že bych steskem vzdychala, to ani náhodou. Zřejmě mi chybí váš entuziasmus a optimismus. Určitě tady někoho najdete, kdo se k vám přidá. :-)

Hana Nováková 11.7.2020 11:40

Krásné vyprávění minulosti, hezky se mi to četlo - díky

Daniela Řeřichová 11.7.2020 09:17

Moc hezké a pravdivé. Také se ráda vracím ke kořenům.

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Zápisník starého muže: Zmýlená platí

V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To už rok jsem byl doma po vojně, tedy nejvyšší čas osamostatnit se a založit vlastní rodinu.

Zdeněk Folvarčný

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha