Foto: https://pixabay.com

O xenofobii s úsměvem XVI: Poláci

23. 8. 2020

Můj příběh

Autor: Věra Ježková

Hodnocení:

(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Jan Zelenka 23.8.2020 12:13

Věrko, tato část Poláků je velice zajímavá.Tento národ příliš neznám, ale myslím si, že dominantním rysem Poláků je jejich národní hrdost. Jejich historie a boje za národní svobodu tomu nasvědčují. Jen škoda, že v tom materiálu není žádná zmínka o širokém proudu polské romantické literatury, který po revoluci v r. 1830 doslova zaplavil Evropu.

Dana Puchalská 23.8.2020 12:11

Věrko, Tvůj dnešní díl přišel jak na zavolanou. Dočetla jsem rozhovor s polskou režisérkou A. Holland. Ta se v něm o Polácích jako takových dost rozpovídala. Děkuju Ti.

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Zápisník starého muže: Zmýlená platí

V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To už rok jsem byl doma po vojně, tedy nejvyšší čas osamostatnit se a založit vlastní rodinu.

Zdeněk Folvarčný

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha