Mistr sklář vystavoval nejen v Asii, Americe, Indii či Kazachstánu. Nyní se věnuje především své sklárně a výstavní galerii. Malebnou vesnici s více než 600 obyvateli postupně proměňuje v království skla.
Co stálo za Vaším rozhodnutím vyučit se sklářem? Pokud vím, nikdo z Vaší rodiny se tomuto řemeslu nevěnoval...
To je pravda. Někteří z mých předků se věnovali muzice, ale nikdo o sklo nezavadil. Zní to dneska až naivně, ale ten základní impuls jsem dostal při sledování seriálu o Jakubovi sklářovi. Uchvátilo mě prostředí dílny a tavicích pecí, fortelní chlapi s píšťalami v rukách a ta krása, která z nich vznikala. Vydal jsem se proto do sklářského učiliště v Novém Boru.
Každého kdo začíná, ovlivňují starší kolegové a vzory. Měl jste na ně štěstí?
Měl a ohromné. Po škole jsem nastoupil do sklárny v Chřibské. Ta fungovala od roku 1414 a byli tam opravdoví mistři našeho oboru. Poznali ve mně zapálení a taky potřebnou sílu, chtěl jsem totiž v mládí být zápasníkem, a tak se mi věnovali a předávali mi ze sebe to nejlepší. Bohužel, Chřibská skončila a já se ocitl ve sklárně AJETO v Lindavě. Měl jsem velkou kliku, že jsem se potkal s takovými osobnostmi jako byl Petr Novotný, René Roubíček a Bořek Šípek.
Současná doba je těžkou zkouškou pro celý průmysl. Jakou budoucnost předpovídáte českému sklářství?
Já to vidím dobře. Nechci se přidat k těm pesimistům, kteří říkají, že to bude velký krach. Víte, naše profese je určená jen pro srdcaře. Musíte do ní dát něco ze sebe. A tak si myslím, že takové malé sklárny jako jsme třeba my, které dělají jak umělecké, tak i užitkové sklo, nebudou mít nouzi o zákazníky a příznivce. Sklářství se po roce 1989 stalo cílem různých privatizačních nájezdníků a lidí, kteří tomuto oboru vůbec nerozumějí. Nebylo a není pro ně zatěžko zavírat provozy a celé fabriky. A bohužel také ubývá šikovných a kreativních lidí. Ostatně tento komentář se netýká jen sklářství.
Vy svojí prací do značné míry utváříte obraz této malebné vesnice. Vaše díla je možné kromě galerie nad sklárnou a Skleněné zahrady v přírodním parku obdivovat i v kunratickém kostele Povýšení svatého Kříže. To je zajímavý projekt...
Sklo se přece v katedrálách, bazilikách a kostelech objevuje po staletí. Když jsem zjistil, že zdejší kostel se již nevyužívá k pravidelným bohoslužbám, dohodli jsme s panem farářem a se starostou Kunratic u Cvikova, že tento prostor bude využit jako výstavní síň. Tak vznikla v březnu 2020 myšlenka na vznik Křišťálového chrámu. Věnoval jsem farnosti lustr ve tvaru trnové koruny, v prostoru kněžiště vévodí skleněný strom života a přední část kostela prozařuje velký křišťálový anděl. Ten je mimo jiné důkazem úzké spolupráce týmu pěti sklářů. Váží více než 25 kilogramů a bez dobré souhry by nikdy nevznikl. K jeho výrobě nestačila jenom pouhá síla, bylo zapotřebí i trochu něhy při tvarování křídel, která vypadají jako krajková a jsou křehká. To byste do party rambousků, které vidíte ve sklárně, asi neřekla (smích).
Kde se zrodila myšlenka skleněných Antivirů?
Tento soubor skleněných plastik mě napadl letos v březnu. Napřed jsem si říkal, jak asi ten náš nový nepřítel vypadá, tak jsem mu dal skleněnou podobu. Pak mě přepadl stesk po lidech, rodině, návštěvnících a po partě. Přemýšlel jsem, jak se uživí náš kolektiv o dvanácti lidech. Mám to vzdát, zavřít sklárnu a nechat každého, ať se postará sám? To pro moji povahu nebylo řešení. A tak jsme všichni vzali nářadí a košťata a zvelebili jsme kostel. Z toho vzniklo moje rozhodnutí zvládnout tu nepřízeň osudu. To jsem ztvárnil v dalším objektu. A pak přichází návrat k normálnímu životu, normálnímu soužití a jak jinak to vyjádřit než sklem?
Vám však nestačilo udělat galerii v kostele...
Jsem za tuto šanci vděčný. Je tam dnes umístěno na 300 předmětů, z nichž některé, jako například kříže či andělé, mají vyloženě sakrální povahu. Na kůru jsou varhany někdy ze druhé třetiny 19. století a my jsme se rozhodli pro ně uspořádat sbírku, aby bylo možné je nechat zrekonstruovat. Mám nesmírnou radost, že nyní už je na charitativním kontě více než 100 tisíc korun.
Pracujete při výrobě skla s domácími surovinami? Nebo jste nějak závislí na dodávkách ze zahraničí?
Zní to paradoxně, ale my vyrábíme české sklo ze švédského granulovaného kmenu. Zkoušeli jsme používat české přípravky, ale jejich kvalita byla proměnlivá. My jsme tady na začátku chráněné krajinné oblasti a já nechci z těch komínů vypouštět něco jedovatého. Ve Švédsku je dostatek kvalitního písku a oni ty věci umějí dobře připravit a já je dostanu už bez zátěže na přírodu. Naštěstí dodávky neváznou a my jsme měli dost ušetřeno, abychom si mohli nakoupit zásobu.
Jistě Vám chybí možnost vystavovat v zahraničí, prezentovat svoje výrobky a taky prodávat...
Na jaře mi to skutečně dost chybělo. Vždycky jsem pokukoval po zahraničí. Okolnosti se ale změnily a já si užívám setkání s našimi lidičkami. Je fajn poslouchat různé příběhy, dívat se jak se návštěvníci vracejí a jak si vybírají něco pro svůj byt či zahradu. Ženám třeba udělá radost skleněná bižuterie, váza či mísa i skleničky pro různé účely. Děti touží po zvířátkách a na našem pískovišti si mohou vyhrabat skleněné kuličky na památku. Muži dávají přednost různým uměleckým objektům nebo přicházejí s požadavkem na individuální zakázku dle svého návrhu. Nedávno mě jeden pán překvapil, když řekl, že si sem jezdí ukládat investice. Věří, že naše sklo bude mít za pár let mnohem vyšší hodnotu, a proto si ho pořizuje. To je asi ta nejlepší pochvala za naši práci.