Kompromisy jsou potřebné, ale ve vyšším věku to neplatí

Přesně jako autorka článku to rovněž vnímám, kompromisy asi k životu patří, abychom dokázali konflikty řešit kultivovanou formou diplomaticky, než bojem, nicméně jsou situace, kdy je nutné si stát za svým, než abychom ztratili sebeúctu a čest. Protože ustupovat zlu, hlouposti a egoismu vydírání se vždy vymstí. Důležité je proto si vždy ujasnit do důsledků, čemu a komu náš kompromis, případně ustupek pomůže, či nahraje, a kdy je nezbytné se za svůj názor porvat.

Řekl bych, že určitý kompromis je třeba i na smrtelné posteli.

1. Petra stačilo pohladit a ukonejšit. chtěl jen důkaz, že ho ta žena uznává a že je dobrý. 2. Kompromis dělá člověk hlavně sám se sebou. Něco by chtěl, ale nemá dost odhodlání, tak se na to vykašle a udělá to polovičatě. 3. Ve stáru některé povahové vlastnosti zesilují (nesnášenlivost, lakota, nerozhodnost). Měli bychom si dávat pozor a neříkat si „jsem jaký jsem“, bez kompromisů. Snadno bychom tak mohli poškozovat ostatní. A to snad člověk ani ve vyšším věku nechce. (Libor i ostatní prominou, že s nimi polemizuji.)

I mně Libor usnadnil vyjádřit se krátce. Souhlasím s ním. :-)

Spíše hodím za hlavu něco, co mi nepřipadá důležité a nechce se mi o tom debatovat. Do svého života jsem si nenechala mluvit i když jsem na to trochu doplatila . Cítím to jako Libor.

Kompromis je subjektivně vnímaný , často bezobsažný pojem, související s cíleností našeho chování. Zatímco ostatní vidí v mém chování samý kompromis, sám stále dosahuji svého cíle... :-)

Libore, bingo. A děkuju. Protože Tvůj příspěvek v diskuzi je parádní. A tak mi nezbývá nic jiného než s Tebou souhlasit. A jsem tomu víc než ráda.

Pan Ptáček, připájím ano Vašemu příspěvku. A poděkování paní Hofmanové za výborný článek.

Ano, čím jsme starší, tím méně jsme ochotni se přizpůsobovat. Asi máme pocit, že za svůj život jsme těch kompromisů udělali dost. Asi už víme, že některé se nám takzvaně vrátily tak, jak se nám nezamlouvalo. Že namísto, aby byly ku prospěchu věci i třeba v dobrém myšleny, se otočily proti nám nebo někomu uškodily. Taky už máme víc životních zkušeností a víme, že nechceme pořád ustupovat. Zejména když si nejsme jisti, zda tohle řešení, které někdo chce a my ne, nás neposune do role, která nám nebude sedět. Ohlédneme se zpátky a přesně víme, kam nás naše ústupky dovedly. Že bychom byli někde úplně jinde, kdybychom si stáli za svým názorem....my, co nám minula šedesátka, už toho času taky na ústupky nemáme. Nechat se rodinou, partnerem, tlačit k něčemu nám nevyhovujícímu, považujeme právem za pro nás naprosto zbytečné. A je nám taky celkem fuk, co si kdo o tom myslí....!

Tedy lépe než Libor Ptáček bych to nenapsala. Díky.