Babičko, dostaneš přáníčko. Nejpitomější projevy úcty k seniorům
Ilustrační foto: ingimage.com

Babičko, dostaneš přáníčko. Nejpitomější projevy úcty k seniorům

5. 10. 2020

Oslovování cizích lidí výrazy babička a dědeček, vyjadřování se pomocí zdrobnělin, rozdávání bezcenných dárků. To byla jedna z četných podob přístupu k nedávnému Mezinárodnímu dni seniorů. Byla to jedná velká trapná zpráva o tom, jak velká část české společnosti vnímá lidi vyššího věku.

Pomáhat seniorům se v poslední době stalo módní. Ano, to slovo je na místě. Pomocí seniorům se zabývá řada neziskových organizací, nadací, modelek, umělců všeho druhu. Mezi lidmi, kteří se o problematiku spojenou se stárnutím populace zabývají, se dá najít řada vzdělaných a zkušených odborníků, řada nadšenců, kteří tomuto tématu nezištně věnují svůj volný čas i řada lidí, kteří o tomto tématu mluví, protože jim to připadá společensky prospěšné, ale především prospěšné pro jejich image. O pomoci seniorům velmi často hovoří lidé, kteří si pod pojmem senior představují osamělou velmi starou paní, která je na tom tak v bídně, že se celá tetelí štěstím, když jí nějaká herečka známá ze seriálu přinese sušenku, osloví ji babičko a nechá se s ní vyfotit do časopisu, k čemuž pohovoří o tom, že pomáhá seniorům.

Jedna z nadací zveřejnila výzvu, aby každý navštívil babičku a dědečka s vysvětlením, že nemusí jít jen o vlastní prarodiče, ale i o staré sousedy či známé: navštivte babi či dědu, dejte si s nimi kafíčko, povídejte si s nimi.

 Což u mnoha lidí vzbudilo smích a reakce typu: „To si myslíte, že navštěvuji prarodiče na něčí povel?“
„Jestliže na někoho děti kašlou, myslíte si, že je půjdou navštívit, protože si na Facebooku přečetli něčí výzvu?“
„Běžte to háje s tím oslovováním babičko a dědečku, já nejsem ničí babička, já vnoučata nemám, tak mi tak nikdo nemá důvod říkat.“

Do jednoho domova s pečovatelskou službou přinesly zástupkyně jednoho občanského sdružení balíčky perníčků. Byly na nich papírová srdíčka s nápisem Pro naše babičky a dědečky. „Pominula bych, že mě někdo cizí nazývá babičkou, ale pozoruhodné bylo, že ty perníky byly tak tvrdé, že by si na nich každá babička či dědeček vylámali zuby. My jsme se se sousedem shodli, že jsou vhodné akorát jako puk ke hraní hokeje,“ říká jedna z obdarovaných.

Sociálními sítěmi proběhla i výzva, aby každý namaloval nějakému seniorovi přáníčko. Pozor, důležitý je výraz přáníčko, protože se nám tady rozmohl trend mluvit v souvislosti se stářím ve zdrobnělinách. Zřejmě si řada lidí myslí, že stáří je totéž co dětství a s lidmi vysokého věku je vhodné mluvit stejně jako s chovanci mateřských školek. Takže, pokud je vám nad šedesát pět,  začnete dostávat přáníčka a dárečky, už ne přání a dárky.

Jedna nadace vyzvala lidi, aby se se svými prarodiči vyfotili a fotky s nimi sdíleli na  sociálních sítích a celé to provázeli hesly miluju babi, miluju dědu, den seniorů. K čemuž v několika rodinách zaznělo něco v tomto smyslu: „Nechápu, proč bych měla jako něco výjimečného prezentovat to, že jsem zašla za babičkou. To je snad normální věc. Připadalo by mi trapné dávat si na Facebook, že miluju dědu a babi. Proč bych je měla fotit jako nějaká zvířátka nebo své ozdoby?“

Zkrátka, vyjadřovat zájem o seniory je nyní módní věc a tak se kolem ní dějí jevy pro mnohé lidi nepochopitelné. Ušetřeni letošního páchání dobra ve prospěch dříve narozených tak byli pouze obyvatele domovů pro seniory, protože ty byly znovu uzavřeny do karantény kvůli pandemii a jsou v nich zakázány návštěvy. Tudíž se v nich odehrávají příběhy na první pohled jiné, ale na druhý pohled také dokazující, že společnost je nyní natolik posedlá snahou seniory chránit a pomáhat jim, až jim ti mnohdy škodí.

„Vstáváme, Aničko, je ráno,“ zašveholila nedávno jasným hlasem v šest třicet ráno mladá pečovatelka v jednom z domovů pro seniory.
Nic. Ticho.
„Aničko, nejste nemocná?“
„Ne, jsem naštvaná.“ (Anička použila mnohem horší, nepublikovatelný výraz).

„Ale proč?”
“Proč? Protože mám zakázáno vyjít ven, nemůžu ani na zahradu a zakázáno je také dostávat balíčky. Protože jsem už dva týdny nebyla venku a nevím, jak dlouho to bude trvat. Protože mi dcera ani nemůže poslat čaj, který mám ráda. Vy byste na mém místě měla dobrou náladu?”
“Ale čajíček tady přece máte, čajíček vám vaříme my.”
“Jenže ten čajíček se nedá pít, jak je hnusný.”
“Ale tak já vám dám do něho ještě jeden cukříček.”
“Je hnusný právě proto, že je přeslazený.”
“Tak si Aničko pospěte a pak budete mít určitě lepší náladu.”
“No to určitě budu mít.”

V mnoha domovech pro seniory už zavedli, že personál oslovuje klienty jmény, případně se předem domluví, jak by si oslovovat přáli. Někdo je rád, když se mu říká Aničko, někdo by naopak při takové oslovení vyletěl z kůže, protože zdrobněliny nesnášel už když nastoupil do první třídy. V řadě domovů pro seniory a podobných zařízeních je používání zdrobnělin a infantilní familiérnosti na výrazném ústupu a nastupuje trend chování se ke starým a nemocným lidem stejně jako k lidem zdravým, mladým. Tedy s úctou, respektem a důstojností.

Letošní Mezinárodní den seniorů v českých poměrech ukázal, že si pod ním spousta lidí představuje něco jako si kdysi mnozí představovali pod akcí zvanou Mezinárodní den žen. Jinými slovy: dejte jim jednou za rok kytku, potřeste jim rukou a opijte se. Když jde o seniory, je to částečně podobné a částečně jiné: dejte jim jednou za rok kytičku, přáníčko, dáreček a udělejte si s nimi selfíčko.

senioři
Hodnocení:
(5 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Antonín Nebuželský
Oprava :taky budem jednou starý...
Antonín Nebuželský
No jo, jak říká můj osmdesátiletý kolega, y Budem jednou starý...
Helenka Vambleki
Hanka mne předběhla :-) V rámci projektu Počteníčku navštěvuji klienty v jednom ze tří bohumínských domovů pro seniory. Už dva roky chodím/teď teda ale bohužel nechodím/ k jedné velice osamělé paní. Nemá vůbec nikoho. Nebyla vdaná, nemá děti, sourozenci už umřeli. Máte vidět ty jiskřičky v očích, když mne uvidí ve dveřích. Miluje pohádky a já jí je týdně hodinku čtu. Tato stará paní si velice váží jakéhokoli projevu pozornosti. Místní fotograf měl na vedlejší posteli maminku. Před Vánoci dal mé "babičce" dvě speciální bohumínské vánoční pohlednice. Pokaždé mi je s radostí ukazuje a používá je jako záložky do knížky.Protože už jsem s ní dlouho nemluvila, tak nemohu za ni stoprocentně říci, jestli ji naše přání na pohlednicích potěšila, ale mohu se domýšlet, že snad ano. Já osobně jí do obálky s pohlednicí ještě párkrát přiložila malovaný kamínek. Na její reakci si ale budu muset počkat, až budou opět povolené návštěvy. Takže samozřejmě zde platí - Podle sebe soudím Tebe. Ale my jsme ty šťastnější babičky, které někoho mají a vždy se najde někdo, kdo zavolá, přijede, pozve na návštěvu. Ale uvědomme si, že ne všichni mají to štěstí - mít milující rodinu!
Hana Práglová
Pohledy píšeme a osobně nosíme do Domovů pro seniory Nenazýváme je babičko ani dědečku....A tito lidé,kteří mnohdy nikoho nemají a jsou odkázáni jen na personál,jsou šťastni,když čas od času dostanou třeba jen hezký obrázek a k tomu pár milých slovíček...
Soňa Prachfeldová
Ti senioři,kteří jsou ještě plní síly zdravotní i duševní, ve svém a v dobrém kontaktu s dětmi,jsou na tom dobře . Pak jsou tu ti, kteří jsou odkázáni na péči ústavů a jsou navíc již slabí až bezmocní, ti pak jsou leckdy nuceni snášet tu ponižující starostlivost a laskavost / účelovou/ všelijakých hvězdiček. Vyhnala bych je, je to odporné.
Zdenka Hillová
Babičkou jsem se stala ,když mi bylo 42 let babičko mi říkají jen vnuk, a 2 vnučky
Danka Rotyková
Ještě nejsem babičkou, takže toto oslovení neberu. Pokud bych vnouče měla, tomu oslovení bych se v rámci rodiny nebránila. Pro cizí lidi bych měla zůstat až do konce života "paní".
Zdenka Jírová
Babičkou jsem stala poprvé ve svých 51 letech. Hned zpočátku jsem jasně řekla své rodině, že babička jsem jen pro vnučku a všichni to respektují dodnes. Také nemám ráda infantilní zdrobněliny. S manželem jsme si také říkali jmény a neoslovovali jsme se taťko a mamko.
Marta Badalcová
Jeden muž mne oslovil "mladá paní" v mém věku65 mne to rozesmálo a říkám -to jste se trochu spletl mladý muži-a on-no přece Vám nebudu říkat stará paní-rozesmáli jsme se ještě víc.Přeci nejde o život.
Hana Šimková
Moniko, rakvičky přijdou, nebojte se. Mám sice rakvičky ráda ,ale když si je sama koupím a ne když mi je někdo laskavě opatří. Doufá, že nám nakonec nebudou říkat stařenko a stařečku to už asi vedle bude čekat hrob. Já jsem sice stará, ale zatím nevím, co je komu do toho.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.