FOTO: autor

Moje první cesta do Prahy

8. 10. 2020

Můj příběh

Autor: František Matoušek

Hodnocení:

(5.1 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

František Matoušek 10.10.2020 09:16

Milé čtenářky (i čtenáři), jsem rád že se Vám líbí moje vzpomínky a že je přijímáte kladně. Nevím čím to je, ale mám asi dobrou paměť na minulost. Úplně ty okamžiky i ta místa před sebou vidím. Děkuji.

Soňa Prachfeldová 10.10.2020 08:00

Milá vzpomínka, je prima, když si člověk vybavuje detaily staré mnoho mnoho let.

Eva Mužíková 9.10.2020 20:13

Tvé články si vždy ráda přečtu, také obdivuji co vše jsi si zapamatoval.

Irena Mertová 9.10.2020 12:08

Hezký článek :-)

Jaroslava Handlová 9.10.2020 11:31

Františku, četla jsem s velkým zájmem a článek ve mně probudil radostné vzpomínky na návštěvy Prahy s rodiči. Z otcovy strany jsme tam měli veškeré příbuzenstvo a mě bavilo neustále objevovat další a další novoty, které pro Pražany byly samozřejmostí.

Mirek Hahn 9.10.2020 08:20

Smekám. Velmi čtivé.

Věra Ježková 9.10.2020 07:53

Františku, moc hezký článek. Vrátila jsem se s tebou do Prahy svého dětství. Děkuju. :-)

Eliška Murasová 8.10.2020 22:26

Františku, Vy ale máte paměť! Pěkně popsaný zážitek malého kluka.

Marie Seitlová 8.10.2020 20:32

Pěkná vzpomínka.

Vladislava Dejmková 8.10.2020 20:08

Také mám milé vzpomínky na první návštěvu Prahy s rodiči. Člověk tehdy nasával nové věci s velkou chutí.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Vůně léta: O letním snění

Horký téměř letní den, slunce se kutálí po nebi a paprsky objímá zem.

Dana Kolářová

Volha a já

„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha. Pracovala, a tady máte, jak jsem to tehdy vnímala, a jak to vidím dnes.

Zuzana Zajícová

Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí

Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.

Iveta Markusová

Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro jistotu z chodníku telefonuji. Sekretářka zvedá telefon a na můj dotaz, zda je na radnici starosta a zda mohu přijít, tlumočí tento dotaz na patřičná místa.

Hana Práglová