O knihách a knihovnách
FOTO: autor

O knihách a knihovnách

11. 10. 2020

Mám toho rád docela hodně. Svou rodinu, našeho malého pejska, svoji pracovnu, slunce na obloze, šplouchání moře a plno dalších věcí a činností. A taky mám rád knihy. Hodně knih. Některé, pravda, více, některé z nich už trochu méně. Ale jen o trochu. Rád se k některým z nich navracím, abych si znovu vychutnal jejich neopakovatelnou atmosféru a oživil v sobě emoce, které ve mně vždy tyto knihy vyvolávají. Nemá cenu tady jmenovat jednotlivé knihy a jejich autory. Byla jich celá řada.

Ty moje úplně první knihy odpočívaly v zaprášených a trochu zatuchlých regálech nelahozevské obecní knihovny a také doma, ve velké  knihovně otcově. Když jsem poprvé stoupal do prvního patra místního národního výboru po rozvrzaných dřevěných schodech, bylo mi asi šest a půl. Obecní knihovna krásně voněla starými knihami, na okně, vedoucím do dvora, stál v  barevném květináči muškát a za stolem seděl starý knihovník. Už ani nevím, jak se jmenoval.

Zatím, co se ostatní kluci honili venku za míčem, nebo za děvčaty, já hltal týden co týden přibližně sedm knih. Na každý den jednu. Byl jsem určitě prominentním návštěvníkem knihovny, vzhledem k četnosti svých výpůjček. A starý knihovník mi nechával pod pultem nedostatkové mayovky a verneovky. Staré a potrhané, vesměs Vilímkovo vydání s ilustracemi pánů Rouxe a Benetta. Ale nebyly to jen mayovky nebo verneovky. Příliš jsem si nevybíral a četl jsem úplně vše. Rolanda, Nexöho, Viktora Huga, ruskou klasiku. Dokonce i Ažajevův budovatelský román Daleko od Moskvy, nebo od Ketlinské Stráž na Amuru. Otcovu uzamčenou knihovnu jsem přečetl úplně celou, včetně knihy o manželství, které jsem v deseti letech moc nerozuměl. Pohádky, ani leporela se zvířátky mě nikdy příliš nezajímaly. A vedle knih, které jsem četl, ležel vždy atlas. Starý, ošoupaný školní atlas. Vzrušovala mne cizokrajná jména zemí a měst a řek, která voněla dálkami. Honolulu, Papeete, Rio de Janeiro.

Stovky knih, přečtených za léta dětství, vytvořily v mojí duši obrazy až sentimentálně krásné, obrazy dalekých krajin i drsných příběhů. Jestli něco tehdy formovalo moji osobnost, byly to především knihy. Ať už to byla Babička Boženy Němcové, nebo verneovky, Karolina Světlá, či Karel May. Člověka, který nebyl nikdy Old Shatterhandem, Vinettouem, Kara ben Nemsim, Cyrusem Smithem, kapitánem Nemem a všemi těmi krásnými hrdiny, takového člověka je mi líto. Promarnil své dětství.

Když jsem však překonal dětské a pubertální období, množství mých týdenních výpůjček v místní knihovně se začalo povážlivě snižovat. Jako dospívající mladík jsem byl totiž fascinován nejen knihami, ale ještě dalšími fenomény, jako byla děvčata, nebo hospůdka u bratra Janáče s  příjemnou terasou nad plynoucí Vltavou. A ve snaze nějak zužitkovat zkušenosti z  těch stovek doposud přečtených knih, jsem začal v  potu tváře a s  mladickým entuziazmem v duši tvořit texty svoje. Dojmy, romantické sladkobolné stesky, básně. A ve velkém. Na čtení už tolik času nebylo.

Starý knihovník mezitím zemřel. Bylo mě to moc líto. Přišel knihovník nový, na klopě rudý odznak se srpem a kladivem a můj zájem o obecní knihovnu, tak krásně vonící dřevem starých regálů a stárnoucími knihami, pomalu, ale jistě upadal.

„Tak jsem tady udělal konečně pořádek,“ pravil mi jednoho dne, poté, co ze záznamů zjistil, že jsem pravděpodobně největší čtenář ve vsi, podle četnosti mých výpůjček.

„Tu brakovou literaturu, co byla na dně támhle té skříně, jsem nechal všechnu odvézt.“

Ta braková literatura, kterou nový knihovník zmínil, to byly především mayovky, knihy Fenimora Coopera, Olivera Curwooda a dalších populizátorů Divokého západu, spolu s některými tituly červené knihovny meziválečné provenience. Knihy Julese Vernea na indexu v té době zaplaťpánbůh nebyly.

V té chvíli mi připadalo, jako by umřel někdo mi hodně blízký. Pokud si vzpomínám, tak tohle byla moje knihovní derniéra. Už jsem tam stejně neměl co číst.

Když jsem po maturitě jezdil dva roky do vysočanské Pragovky, v pražských antikvariátech jsem objevil úplné poklady. Třeba ruskou klasiku. Čechova, Dostojevského, Gončarova, Tolstého, Turgeněva, Lermontova, Puškina, Němiroviče-Dančenka, Korolenka, s fascinujícím líčením života obyčejného ruského člověka. Vše v  jednotné edici Ruská knihovna, ve skvostné šedočervené, celoplátěné vazbě. Nádherné čtení. Jak Vilímkovo, tak i Ottovo nakladatelství dokázalo na přelomu devatenáctého a dvacátého století produkovat skutečně nádherné knihy. Jak svým obsahem, tak i znamenitou knihařinou. Dodnes zdobí svazky Ruské knihovny celou jednu polici mé knihovny.

Knihovny a antikvariáty jsou místa kouzel a tajemných objevů.  Procházím kolem starých, zašlých regálů, občas vezmu do rukou nějakou knihu, prohlédnu si jí a opět jí vracím zpět, abych se o kousek dál zastavil a celý obřad opakoval. A je mi přitom moc líto, že nemohu obsáhnout všechnu tu moudrost, která je v těch vystavených knihách obsažena.

Psáno v roce 2015.

 

* * *

 

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Helena Přibilová
Děkuji za hezký článek. Také mě knihy provázejí od dětství. Nejprve to byly pohádky, příběhy o dětech (Malý Bobeš, Barunka, Hanýžka a Martínek,...), dobrodružné knihy (Děti kapitána Granta, Pouští a pralesem,...), ale také dívčí romány (hlavně od S.Rudolfa). Ke klasické literatuře jsem se dostala až na střední škole. Přečetla jsem díla od mnoha ruských a francouzských autorů. Zajímají mě také historické romány, literatura faktu a cestopisy. Mým stálým společníkem se stal atlas světa. Při jeho prohlížení se mi totiž vybavují příběhy, které jsem v daných místech prožila.
Jan Zelenka
Přátelé, díky vám všem za příjemné ohlasy.
Jan Zelenka
Knihy většinu z nás provázely životem a vedle řešení nejrůznějších životních situací i formovaly naši osobnost a rozšiřovaly obzor našeho vědění. Jsem za všechny ty knihy, které jsem v životě přečetl, moc rád. A rád jsem, více než 500 knih, zatím rozvezl do okolních Domovů důchodců, abych i jim udělal radost z přečteného.
Rostislav Mraček
Nevím, čím to, ale toto čtení mne až dojalo. Vztah ke knihám mám podobný, je mi líto, že už nebudu nikdy číst, to, čím jsem se kdysi tolik bavil!
František Matoušek
Oba s manželkou jsme velkými čtenáři. Nové knihy už kupujeme málo, a když tak to už musí být "něco". Nemáme už totiž prostor, kam případné nové knihy dávat. Ke knížce jsem byl vychováván otcem, který byl také horlivým čtenářem. Tradice v naší rodině byla taková, že pod vánočním stromečkem nikomu mezi dárečky nesměla chybět kniha. Z mládí mám spousty t.zv. klukovských knih. Od určité doby vyhledávám v antikvariátech literaturu týkající se historie mého rodiště (Mladá Boleslav). Nyní chodíme oba do knihovny a čteme, čteme a čteme.
Anna Potůčková
Zapojím se zde do debaty také. Tento týden díky dešti jsem se šla před kapkami uschovat do Holešovské městské knihovny - na chodbu kde se nacházelo spoustu stolů s knihami, které tato knihovna prodává z pouhou 1 Kč. Shodou okolností je to jen pár metrů od prodejny syna Marušky Měchurové. Nerada se sama zbavuji knih, které doma mám - to budou muset udělat po mém odchodu na věčnost naše dcery
Jan Zelenka
Milé dámy, děkuji za dosavadní komentáře. Fejetonistka Zdeňka Ortová v jednom ze svých fejetonů napsala: "Musíme přečíst hodně knih, abychom zjistili, o čem je život, a musíme hodně zažít, abychom přišli na to, že buď špatně žijeme, nebo jsme četli špatné knihy." Já už dnes tolik nečtu, spíš odbornou literaturu, ale o to víc se snažím psát. Alespoň to příjemně naplní prázdný důchodcovský čas.
Daniela Řeřichová
Hlásím se také do party. Spolu se třemi sourozenci jsme byli "knihožrouti" a málem kvůli nám zkrachovala modřanská knihovna, protože jsme tam chodili s nákupními taškami. Mezi knihami vyrůstaly naše děti i vnoučata. Vůni knihkupectví a papírnictví miluji dodneška.
Marie Měchurová
Tak to by jste si u nás přišel na své. Syn má malé knihkupectví, a v něm já taky občas usednu za pult. Nové knihy už se moc nekupují, jen před Vánocemi. Jednu místnost má jako antikvariát. Nemá v tom žádný pořádek. Lidé přinášejí zdarma plné krabice knih aby je nemuseli házet do popelnic, a jiní se v nich přehrabují a vybírají. Když vidím tu radost v očích, když naleznou nějaký poklad, a za 20-50 Kč si ho odnášejí domů, jsem moc ráda. Jen nevím, co s těmi knihami budeme dělat. Vypadá to, že pan vedoucí brzo skončí na pracáku.
Marie Doušová
Jane, hezké vyznání ke knihám . Sama jsem od mala velká čtenářka.. Když přijedu do nějakého města , tak navštěvuji antikvariáty s knihami a hodně času tam trávím. Najdou se tam poklady a musím se držet ,abych si jich moc nekoupila. Mám doma velkou knihovnu a snad všechny knihy K. Čapka ke kterému se někdy opětovně vracím. Je opravdu mnoho knih a já denně musím aspoň vzít knihu před spaním a začíst se a tak ukončit den ,který je někdy plný starostí. Kniha mi moc pomáhá .Děkuji za krásné vyznání knihám.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.