Ilustrační foto :pixabay. com

Ohrožený druh

20. 10. 2020

Můj příběh

Autor: Hana Šimková

Hodnocení:

(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Jitka Hašková 20.10.2020 14:11

Takovým stýskáním a naříkáním si člověk jenom nemoc přivolá.

Marie Doušová 20.10.2020 11:09

Hano, jsme v ohrožení,ale není nutno zoufat ,život je potřeba prožít s humorem a láskou k životu. Dík za zajímavý článek.

František Matoušek 20.10.2020 10:12

Hezké povzdechnutí. Ano, všichni jsme ohrožený druh. Spousta nařízení, zákazů a příkazů. Stanou se z nás nakonec samotáři. Humor nám ale nevezme ani nějaký Covid.

Marie Měchurová 20.10.2020 10:05

Přesto máme my ohrožení výhodu. Na celém světě se vynakládá nemalé úsilí na ochranu ohrožených druhů. Věřme, že budeme ochráněni.

Zuzana Pivcová 20.10.2020 10:01

Správně, Hani, jen to ber stále s tím svým neohroženým humorem!

Eva Mužíková 20.10.2020 09:57

Také jsem, jako většina z nás ohrožená. Snažím se tomu ale čelit. Nosím roušku všude, krom volné přírody, pokud to jde vyhýbám se lidem a informace o koronaviru k sobě nepouštím. Jde to.

Jana Šenbergerová 20.10.2020 09:47

Hanko, tvému článku tleskám. Nebojím se, jsem neustále "ohrožená životem", který bych se strachem jen tak neustála. Teď už jsem jen "moudrá věkem" a všechny nemoci mi mohou být ukradané. Kéž by se nějaký akční zloděj této "komodity" našel, a to co nejdřív. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Moje dovolená před šedesáti lety: Horčáky

Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první dovolená. Dva týdny.

Vlastimila Kosorínová

Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí

Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.

Iveta Markusová

Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro jistotu z chodníku telefonuji. Sekretářka zvedá telefon a na můj dotaz, zda je na radnici starosta a zda mohu přijít, tlumočí tento dotaz na patřičná místa.

Hana Práglová

Když nakupuje oděvy dáma středního a vyššího věku

Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku zavzpomínat na teplé dny. Jakmile se začne blížit léto, nám ženám se vynoří dva odvěké, siamsky spojené problémy: 1. co na sebe (šaty?) a 2. co pod ně.

Iveta Markusová