Tak si kolikrát říkám, jestli to není až trochu ujeté, hrabat se takhle ve své minulosti. A dokonce si dávat tu práci, nejen si to v hlavě vybavit, ale i srovnat, a dokonce tomu dát i písemnou formu. Klást postupně slovo ke slovu tak, aby to nakonec dávalo nějaký smysl, pocity, obraz nějakého života. Bude to vůbec někoho zajímat? Jestli to není tak trochu sebemrskačství. Moje žena tomu říká duševní striptýz. Takže psát, nebo nepsat. Toť otázka přímo hamletovská. Papír ovšem snese všechno. I explozi myšlenek, které nemají žádného přímého oponenta ani kritika. Alespoň do té doby, než si onen výplod ducha někdo přečte a pisatel je chycen, tak říkajíc, „in flagranti“. Nechám tuto otázku raději nezodpovězenou.
Možná, že je to místy až masochistické, to nejen uznávám, ale hlavně i cítím. Ten pohled zpátky mne vždycky trochu rozruší. Je to ono smutně máchovské "nikdy víc." Cítím to, když si vybavím místy až neuvěřitelné podrobnosti a mnohdy i pocity z těch příjemných i těch méně příjemných událostí, které mne potkaly někdy dávno před padesáti až šedesáti lety. Není to vždy příjemné vzpomínání. Čím intenzivněji jsem všechny ty dobré i nedobré události svého mládí prožíval, tím hlouběji se mi vryly do paměti. A tak se mohu než ztotožnit se slovy největšího římského rétora Cicera, která napsal krátce před svou smrtí. "Pamatuji si i to, co nechci, a nemohu zapomenout to, co chci."
Asi by to pak bylo moc jednoduché. Přítomnost je jen pokračováním minulosti, za kterou nejde prostě udělat tlustou čáru. Už jsem zde dříve napsal, že ať už nás život formoval jakkoli, ve svém nitru zůstáváme pořád stejní. A právě proto mě něco k tomu slovnímu "sebemrskačství" neustále tlačí. Proto si dovolím ještě chvíli v tomto duševním, až trochu ujetém striptýzu pokračovat.
Nelahozeves