Vzpomínka: Čas pod zemí

Od nás z Východní Moravy tam pracovalo hodně chlapů a znala jsem bohužel i bratra své spolužačky, který tam v dolech zahynul. Opravdu když nastupovali na směnu, nevěděli zda se konce směny dožijí. A ty peníze byly opravdu vydřené a zasloužené. Vždy měli můj obdiv.

Ještě jednou děkuji za citlivé komentáře a respekt před havíři. Vážím si vašich slov.

Když jsem byli ještě děti, jezdili k nám do školy havíři (spíš papaláši) dělat nábor do dolů. Dva spolužáci se dali zlákat. Na školních srazech bylo vidět, že peníze jim nechybí. Na dalším srazu už byli oba v invalidním důchodě. Na ten poslední už nemohli přijet, oba zemřeli do svých šedesáti let. Klobouk dolů před všemi, kteří fárají pod zem.

Nádherný článek. Je vidět letitá zkušenost, psát v reportážní zkratce, gradovat děj a napětí. Moc pěkné.

Článek je pro mě ohromující, tedy v tom smyslu, co člověk dokáže, musí či chce dokázat. Obdivuji tyto pracovníky. Květinčin Pepa by mohl vyprávět, případně i zazpívat, bývalý havíř. Díky, Danielo, je obdivuhodné, že jste si na toto pracoviště troufla. Já bych to asi nepřežila.

Ani se nedivím, že si takový výlet pamatujete dvacet let a nedivím se ani tomu, že ženy do podzemí nesmějí. Popsala jste to působivě.

Moc vám všem děkuji za komentáře a sympatie hornické profesi. Máme kolem sebe mnoho poctivých, nenápadných lidí.

Napsala jste to přímo poeticky, ale při této práci moc poezie nebylo. Jezdila jsem s havíři ve čtyři ráno vlakem "šichťákem" hodinu do Ostravy do školy. Byli první, které jsem viděla s černými linkami kolem očí. Často vedli silácké řeči. Nedivila jsem se, protože slaboch neměl v šachtě co dělat. Díky tomu, že kamarádčin otec byl na jednom dole ředitelem, měla jsem také možnost se s ní do šachty podívat. Pro neznalé, podzemí dovede vyluzovat docela děsivé zvuky. Také smekám přede všemi, kteří to dnes a denně podstupovali a leckde dodnes podstupují. Žiji v kraji, kde se těžila ruda. I zdejší podzemí jsem poznala, tentokrát díky manželovi, který nepracoval v dole, ale na úpravně. I hodina v jeho kanceláři stačila. Dusivý zápach, neskutečný rachot a vibrace. Většina havířů, které jsem znala, už nežije. Jen málokterý si užil důchodu. Byla jsem hodně překvapena, když jsem se rozhodla navštívit šachtu, kde se provozuje speleoterapie, protože jsem hned za vstupní branou zažila zcela nečekaný záchvat klaustrofobie. Když jsme procházeli nízkou chodbou k hlavnímu sálu, všechno ve mně křičelo "Utíkej odsud pryč!" Zaťala jsem zuby a pěsti a teprve pod vysokou klenbou se mi ulevilo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mě něco takového mohlo postihnout v místě, kam chodí děti s respiračními potížemi cvičit a hrát si. A stalo se.

Danielo, napsala jsi to opravdu moc hezky, na té fotce mezi chlapy svítíš. Já bych tam dolů nemohla, mám fobií z davu a prostoru, odkud není úniku. Na tvůj výlet do podzemí určitě nikdy nezapomeneš, viď. :-)

Danielo, poutavý článek, dodnes si horníků vážím, je to jedno z mála povolání, kdy jdeš do práce a nevíš, zda půjdeš i z ní. Všem, kteří to štěstí neměli a už nikdy více se nevrátili ke svým rodinám, se patří vyjádřit - Čest jejich památce a ostatním, hodně štěstí a zdraví.