Ilustrační foto: pixabay.com

Chmel je naše zlato!

2. 12. 2020

Můj příběh

Autor: Marie Faldynová

Hodnocení:

(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zdenka Soukupová 2.12.2020 12:49

Byly to krásné časy na tom chmelu, taky vzpomínám. Vtipné bylo to, že jsme jeden rok spali přímo v hospodě. Za výčepem tam byla malá šatna pro místní ochotníky, kteří v době chmele neochotničili. V místnosti byly palandy se slamníky, opravdu plněné slámou. Malá okénka skoro u stropu, takže i tma i ve dne. Ale bylo mám šestnáct.... krásná doba.

Hana Šimková 2.12.2020 12:15

byla

Hana Šimková 2.12.2020 12:14

Také jsem byly na chmelu a moc se mi tam líbilo. Byli jsme dobrá parta a užili si spoustu legrace. Také jedna láska se objevila, ale zanikla naším odjezdem každý jinam. Stravování bylo moc dobré.

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Vůně léta: O letním snění

Horký téměř letní den, slunce se kutálí po nebi a paprsky objímá zem.

Dana Kolářová

Volha a já

„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha. Pracovala, a tady máte, jak jsem to tehdy vnímala, a jak to vidím dnes.

Zuzana Zajícová

Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí

Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.

Iveta Markusová

Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro jistotu z chodníku telefonuji. Sekretářka zvedá telefon a na můj dotaz, zda je na radnici starosta a zda mohu přijít, tlumočí tento dotaz na patřičná místa.

Hana Práglová