Předstíraný úsměv nikomu náladu nezlepší. Spíše naopak

Člověk by měl brát trochu ohledy na lidi a na otázku: „Jak se máš?“ by měl zásadně odpovídat jen krátce – že špatně. Nic nás to nestojí a cizí neštěstí každého potěší, ale nerozvádět to a rychle opustit scénu, jinak hrozí nebezpečí, že dotyčný, aby udělal zase radost nám, tak nás trumfne tím, že na nás vysype celou svou zdravotní kartu od prvního očkování v jeslích až ke vstupní prohlídce do LDN. :) Úsměv při setkání volíme jen zkroušený – č. 13 a od ucha k uchu č. U 11 si necháme jen pro sebe, když dotyčný zmizí za rohem.

Falešný úsměv myslím poznám. Ráda se usmívám na svět i na lidi, být stará, nemocná a ještě smutná na to já nemám náturu :-).

Já mám ráda lidi usměvavé, příjemné, beroucí drobné strasti života s nadhledem a humorem. Paní Hana to vyjádřila přesně. Škarohlídům a mrzoutům se vyhýbám.

Na vás na všechny se usmívám. Nevadí vám to? Jestli jo, je mi to jedno. Já se na nikoho šklebit a otráveně koukat nechci.

Moc se asi neusmívám, ale je to spíš tím, že si myslím na své. Na druhou stranu mám moc ráda veselé lidi a obvykle docela dobře poznám, jestli jsou přirození, nebo je jejich úsměv hraný. Mám totiž 60-ti letý trénink s úsměvy mé sestry. Už ale netrénuji, protože s ní nekomunikuji. Svojí povahou spolehlivě zapudila všechny slušné lidi kolem sebe. Přesto nepřestala a stále hraje tu svou hru na nejšťastnější ženu na světě. Přitom její nejbližší víme, jak je nešťastná. Myslím si, že i úsměv má svou míru a rozhodně se nedá vnucovat.

Úsměv je určitě lepší, než mracounstvi. Dá se jím vyjádřit celá škála pocitů i emocí. Radostnych i smutných, předstírání i opravdovost. U vlastních lidí je to upřímné, přátele znám, tak vim jací jsou a u cizích je mi to jedno a nezkoumam. Ale určitě je lepší se usmívat, než ronit krokodýlí slzy.

I já si myslím, že s milým úsměvem ke každému a v každé situaci jde všechno líp*

Smích, chcete-li humor, je solí života a kdo je jím dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý. Toto rčení sice není z mé hlavy, ale mému životu dává smysl. Dnes už, na rozdíl od minulosti, přirozený úsměv i smích od předstíraného rozpoznám, ale nepohoršuji se nad tím, je to každého věc. Ani náladu mi to nemůže zkazit. Vychází to pro mě nastejno, jako úšklebek, případně s vypláznutým jazykem :-) "Podle sebe soudím tebe.", tak proč bych to, co sama pokládám za přirozené, měla u jiných vnímat jako předstírané?

Znám pár lidí se syndromem falešného úsměvu. Těm nevěřím, ani že prší a raději se podívám sama z okna. Sice si myslím, že mnohdy je lépe nevědět, co ten druhý o člověku říká a co si o něm myslí, ale usmívám se pouze na ty, které vidím opravdu ráda. Lidi s falešným úsměvem zapomínají, že řeč těla neklame. A tak je na nich kolikrát pozitivní pouze ten falešný úsměv a nic víc. Velice křečovitý úsměv jsem zaznamenala na jedné zahraniční celebritě. Myslí si, že se usmívá a zatím se cení jako kůň.

Taky nejsem z těch,co skočí na ""úsměv od ucha k uchu" a nemám ráda objímání na potkání - z toho mi naskakuje "husina",Tady se objímá a za rohem pomlouvá,tak to ne.