Cítil jsem se jako vítěz, když jsem před více než 40 lety odcházel s mojí milovanou Janou z obřadní síně příbramské radnice. Nebylo to vůbec jednoduché. Chodili jsme spolu od prvního ročníku gymnázia. Všichni nás považovali za jasnou dvojici. Ještě před maturitou bylo jasné, že se naše cesty rozejdou.
Zatímco já jsem nastoupil na strojní fakultu do Prahy, Jana zamířila na vysokou školu pedagogickou do Českých Budějovic. Hrál jsem v té době závodně basket, a tak jsme pro sebe měli velmi málo času. Po jednom vyhraném zápase jsme na koleji uspořádali bouřlivou oslavu. Nebyl jsem na pití moc zvyklý, ani jsem nevěděl jak jsem se ocitl v dívčím pokoji. V náručí jsem svíral naprosto neznámou dívku a spokojeně spal. Brzy ráno se rozlétly dveře a v nich stála Jana. Ten trapas se nedal zahladit. Otočila se a utekla. Rychle jsem vystřízlivěl a běžel jsem za ní. Už jsem ji ale neviděl.
Nastaly týdny a měsíce zbytečných snah, kdy jsem se pokoušel s Janou promluvit. Bylo to ale marné. Na ženy jsem zanevřel. Asi dva roky po této trapné příhodě jsem začal Janu potkávat v Příbrami s urostlým mužem, který byl velmi pohledný a vzhledem připomínal Alana Delona. Zjistil jsem, že Václav studuje architekturu a pochází ze zámožné rodiny. Čas plynul a já jsem se najednou dozvěděl, že Jana připravuje svatbu s Václavem. Trávil jsem jako obvykle víkend u rodičů, když v neděli ráno ve tři hodiny někdo urputně zvonil. Rozespalý jsem otevřel dveře a v nich stála naprosto zničená Jana. Václav pořádal rozlučkovou oslavu a ji nenapadlo nic lepšího, než se za ním jít podívat. V hotelovém baru kde oslava probíhala, ho však nenašla. Našla ho až v hotelovém pokoji, jak si užívá sex se dvěma krásnými dívkami. Jedna z nich se jí vysmála do očí a řekla jí, že Václav s nimi už delší dobu prožívá intenzivní sex a že to všichni kromě Jany takřka rok vědí.
Etapa našeho společného života začala tím, že jsem ji utěšoval. Postupně se k nám vrátila láska. Václav však zůstal součástí našeho života. Tak dlouho se nám oběma pomocí dárků, pozvánkami na večeře a výlety, dostával pod kůži, až jsme si život bez něj neuměli představit. Byl velmi milý, společenský a zábavný. Z počátku jsem na něj samozřejmě žárlil, ale postupně se z něj stal můj kamarád. Čas ubíhal neúprostně. My s Janou jsme měli jednoho syna a Václav měl z pěti manželství šest dětí. Náš jedináček byl nadaný na počítačovou grafiku a ve svých dvaceti letech odjel do Ameriky, z níž už se nevrátil. Podílí se na velkofilmech, které jsou oceňovány na mezinárodních festivalech. Je tak zaneprázdněný, že nepřijel dokonce ani na pohřeb své matky. Měla nádor na mozku a její odchod netrval ani dva měsíce. Byl jsem naprosto paralyzovaný, a tak všechny důležité věci probírala Jana s Václavem, který chodil do nemocnice skoro tak často jako já. Pohřeb a všechny záležitosti kolem něj vyřizoval Václav. Ve smuteční síni jsme stáli s Václavem vedle sebe. Obklopovala nás jeho velká rodina, exmanželky , děti a vnoučata. Já už kromě syna žádné příbuzné nemám.
Vyřizovat dědictví jsem šel také s Václavem. Moje moudrá Jana nám rovným dílem odkázala krásný dřevěný srub na Slapech, který dostala od rodičů ještě před naším sňatkem. Příští rok oslavíme s Václavem oba sedmdesátku a chystáme se ji oslavit na nějaké zaoceánské lodi. U nás v osadě nám říkají dva vdovci. Kruh se uzavírá a já jsem spokojený, že z mého soka je teď můj věrný kamarád.
Jaromír, Příbram