Jana (69): Po smrti manžela jsem začala být zlá na lidi kolem sebe, na rodinu. Cítila jsem křivdu
Ilustrační foto: ingimage.com

Jana (69): Po smrti manžela jsem začala být zlá na lidi kolem sebe, na rodinu. Cítila jsem křivdu

12. 1. 2021

Přijela jsem domů, bylo okolo druhé. Volala jsem: „Proč sis, prosím tě, neohřál ten oběd?“ Jídlo nebylo cítit, na sporáku nebyl hrnec, bylo mi jasné, že zase byl líný si oběd sám vyndat z lednice a ohřát.

Čeká - je totiž zvyklý, že ho obskakuju jako služka. Jen jsem přišla, už jsem byla naštvaná. Jenže bylo ticho. Milan neodpovídal. Nebyl v obýváku, ani na záchodě. Byl v ložnici. Byl mrtvý.

Příběh Jany (fotografie je ilustrační) je skutečný příběh sepsaný pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz - portál zaměřený na pomoc vdovám.

Věděla jsem to na první pohled. Ležel, vedle na stolku měl popelník a v něm típnutou nedokouřenou cigaretu. Asi mu už bylo tak špatně, že nedokouřil. Volala jsem dceři. Pak si vlastně ani nic moc nepamatuju. Prý u nás dokonce byla policie a vyšetřovala, jestli šlo o přirozené úmrtí. Ale já si to fakt nepamatuju, asi jsem to nějak vytěsnila.

Pár týdnů jsem bydlela u dcery. Dny, kdy jsem se musela do našeho bytu vrátit, byly nejhorší v mém životě. Pořád jsem ho tam viděla. To jsem si měla lehnout do postele, ve které umřel? Začala jsem spát na pohovce v obývacím pokoji. Spím tam dodnes. Do ložnice chodím minimálně.

Nejhorší bylo, že jsem měla zlost. Já jsem začala k lidem cítit nenávist. Hlavou mi pořád šla věta: Proč mi to udělal? Kašlal na sebe, nechodil k lékařům, kouřil, rád si dal večer pár sklenek vína. Tolikrát jsem ho prosila, aby přestal kouřit. Kašlal na mě. A teď mě nechal na všechno samotnou. Byly večery, kdy jsem třískala pěstmi do postele a řvala jsem: „Co jsem ti udělala, že jsi se mi tak pomstil?“

Nikdy by mě nenapadlo, kolik vyřizování kolem smrti je. Přišla jsem do banky, protože jsem věděla, že manžel měl ještě jeden účet kromě toho, který jsme měli společný. Odmítli mi tam k němu nejen přístup, ale odmítli mi i říct, kolik na něm je. Na účtu společném jsme přitom měli v té době jen okolo dvaceti tisíc, nějaké peníze prý byly v nějakém akciovém fondu. Nejenže jsem k němu neměla přístup, já ani pořádně nevěděla, co to je. O peníze se vždy staral Milan. On se staral o všechno. Já jsem ani nevěděla, jak se platí byt, inkaso. Vše řešil on. Neměla jsem heslo do jeho počítače. Když jsem na něm něco potřebovala najít nebo někomu poslat mail, Milan mi ho vždy zapnul a já si k němu jen sedla. On mi vždy oznámil: „přišel ti mail, pojď se podívat.“ Já ani nevěděla, jak se do své mailové schránky dostat, jak dát známým vědět, že zemřel.

Kamarádka mi říká, že jsem si žila jako v bavlnce. Že je to můj problém, že jsem si celý život nechávala pozici princezny, o kterou se stará muž. Ale já jsem normálně pracovala, byla jsem knihovnice. Starala jsem se o domácnost, o chatu. Milan se rád chlubil přátelům, jak máme doma hezky, jak má navařeno, uklizeno a ještě k tomu má reprezentativní ženu, jak rád říkával. Měla jsem s ním pěkný, bezstarostný život. Měli jsme jen jednu dceru, ta navíc byla velmi často u babičky. Jezdívali jsme k moři i za socialismu, Milan to vždy nějak zařídil. S odstupem času vím, že on prostě řídil můj život a mně to tak vyhovovalo.

Když Milan před osmi lety zemřel, bylo mi šedesát jedna let. Stala se ze mě na několik let stará, zlá bába. Nepřeháním. Nejvíce to odnesli dcera a zeť. Byla jsem na ně zlá, potřebovala jsem tu frustraci ze ztráty muže nějak dostat ze sebe. Cítila jsem se ukřivděná. Pořád se mi hlavou honilo: „Proč jsi mi to udělal?“ nebo „Ty jsi mi to udělal schválně, už jsi mě měl dost.“

Ano, v podstatě jsem se chovala jako blázen.

Několik měsíců trvalo, než proběhlo dědické řízení a já měla přístup k našim penězům. Do té doby za mě spoustu věcí platila dcera, protože bych nevyšla. Ani nyní nevycházím, Milanovy peníze mi chybí, i když je štěstí, že bydlím ve vlastním a poplatky spojené s bydlením nejsou extrémně velké. Trvalo rok, než jsem mohla prodat naše auto. Než proběhlo dědické řízení, stálo na dvoře, chátralo, ale já ho nemohla prodat. Neřídím. Nač taky, řídil vždy Milan. Teď už nemám odvahu začít. Štve mě to, jsem odkázána na dceru a zetě, když potřebuju větší nákup nebo tak něco.

Začala jsem se stranit lidí. Měla jsem pocit, že si ženské vychutnávají, že jsem vdova. Dokonce jsem zaslechla, jak sousedka říká druhé: „no to jsem zvědavá, jak to zvládne, konečně uvidí, co je to život.“

Takže jsem za žádnou cenu nedala najevo smutek. Nikdy jsem před nikým nebrečela. Nikdy jsem o Milanově smrti s nikým nemluvila. Nedám nikdy najevo slabost. Strašně moc jsem přibrala. Ty nervy léčím tak, že si na večer nakoupím spoustu jídla, koukám na televizi a žeru. Jinak se to nazvat nedá. Je to už osm let, ale vůbec nemám pocit, že jsem se vyrovnala se ztrátou Milana. Připravil mě o pěkné stáří, o příjemné poslední roky života.

Jsem přesvědčena, že kdyby se o sebe více staral, nekouřil a chodil k lékařům, mohli jsme si hezky žít. Dcera nemá ráda, když vedu takové řeči. Říká, že myslím pořád jen na sebe, že se lituju. No ano, lituju se. Protože mám pocit, že můj život skončil, když mi bylo jednašedesát. A budu ten pocit mít, i kdybych se dožila stovky.

 

Autor: Jan Raška
Hodnocení:
(5.2 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Komberec Jakubcová
Prožila jsem skon jak prvního manžela se kterým jsem žila 40 let a bohužel i druhého, který zemřel 9 měsíců po svatbě. Jsem sice sama ale mám řadu přátel, mám skvělou rodinu a také i svou práci. Vzpomínám na to hezké co jsem s nimi prožila.
Magda Katzová
Václav Soukup- Máte pravdu, ael hodně lidí to bere tak, že by jim to přineslo smůlu. Došlo k něčemu takovému i u nás- tatínek, dokud byl čilý, odmítal dát komukoliv dispoziční právo s účtem. Pak to najednou šlo rychle, je ležící a demence koná své zhoubné dílo. Naštěstí mohu z účtu běžně vybírat kartou, jinak nevím, jak bychom to dělali. Já jsem se poučila- něco takového, jak navrhujete, jsem pro sebe udělala a dispoziční právo ke svému účtu jsem dala mladšímu bratrovi, o kterém vím, že ho nezneužije.
Eva Kopecká
Shrnula bych to asi tak, že paní Jana byla vlastně na svém muži závislá. A neuměla se vžít do nové role, kopat sama za sebe. Vyhovovalo jí, že se muž staral o věci zásadní a ona měla na starosti svou práci, domácnost a zahradu. Měla taky dost času muže peskovat a vychovávat. Že si neohřál oběd v době, kdy ona předpokládala, že už by měl být po jídle? Patrně neměl hlad a patrně se to dělo opakovaně. To znamená, že ona přišla domů a ten oběd mu vždycky nakonec po svém slovním komentáři ohřála. Na oplátku za to, že on se staral o jiné věci. Peskoval snad on ji, že se nestará o ty jeho povinnosti? Z pohledu nestranného pozorovatele, kdybych chtěla jít ad absurdum, by se i možná dalo říct, že milá paní Jana svého muže umořila tím příslovečným "stokrát nic". Neuklidíš si ani ponožky, neohřeješ si ani jídlo, nasypal jsi kanárovi, to to všecko zase musím dělat sama? Jestli chodila domů s takovou náladou, byl by k politování spíše ten pán. Kouří plno lidí, nesportuje plno lidí, předhazovat mu takové věci asi nebylo moc fér. On měl na starosti zásadní věci kolem jejich společného života. Braly mu energii a brala mu ji asi i jeho paní. Znám plno žen, které také zůstaly samy. Buď ovdověly, kolikrát ještě s nedorostlými dětmi, nebo se musely popasovat s vážnou nemocí, domácím násilím, horší dočasnou finanční situací, nemocí či úmrtím dítěte, znám i takové, co se doma léta staraly o ležáka. ano i takovou, co má doma čtyřicet let postižené dítě a slova jako spokojené manželství, kariéra a volný čas nezná, ale aby některá takhle vyváděla a terorizovala okolí /když už se nemohla vozit po svém manželovi, tak aspoň dát to sežrat nejbližším příbuzným...?/, tak takovou ve svém okolí neznám. Naopak. Všechny se s tím popasovaly, všechny tu novou roli přijaly, protože tu byly nové skutečnosti, nové podmínky a bylo třeba začít žít jinak než dosud. A před všemi takovými smekám. A tak bez ohledu na vážnost situace, kdy v soužití dvou prostě tahle situace jednou nastane všude, že jeden odejde a jeden zůstane, je potřeba říci, že každá vdova je na tom lépe, než žena týraná, intrikami zbavená majetku či dětí, potýkající se s vážnou nemocí, pochovávající své dítě atd. Vdova si prožila s manželem určitou délku života, zůstal jí po něm majetek, okolí ji lituje a nabídne jí svou pomoc. Vše ostatní, zda chce být zalezlá doma a fňukat, či zda zkusí po těch letech žít trochu jinak, jestli si najde či opráší nějaký koníček, bude užitečná okolí, nebo zda od sebe odvrátí veškeré sympatie příbuzných a známých svými chronickými stížnostmi - to je v její režii. Místo aby si řekla, stalo se, přišlo to moc brzy, ale hlavou zeď neprorazím, deptá dceru. Ale ta taky přišla o blízkého člověka! Paní Jana, při vší úctě, by měla být opravdu moc ráda, že se s ní dcera ještě vůbec je ochotná vídat.
Hana Řezáčová
Souhlasím s paní Soukupovou níže ... Po osmi letech, navíc kdy paní Jana není devadesátiletá špatně chodící stařenka (má 69 let), by se už mohla aspoň trochu vzpamatovat a snažit se žít a ne přežívat ... Navíc jsem v celém příběhu nezaznamenala, že by paní Jana litovala manžela, že zemřel brzy po šedesátce, že tady ještě mohl být, užívat si vnoučat, zaslouženého odpočinku, že zkrátka byl osud k němu nespravedlivý ( kuřáků a občasných konzumentů vína je plno a se dožívají i velmi vysokého věku) ...
Václav Soukup
V určitém věku je asi rozumné založit desky, kam vložíme rodný list a další doklady, seznam přátel, kterým je třeba poslat parte, své přáni kolem pohřbu a uložení urny apod. Dále je potřebné vzít manželku /spolehlivého potomka / do banky a přidělit mu dispoziční právo k účtu resp. k dalším produktům svého portfólia. Hodně tím pozůstalým ulehčíme situaci.
Martin Vrba
Věra Halátová12.1.2021 13:21 Paní Věro, gratuluji Vám, jste skvělá žena a matka, u takových se mužům dobře žije i umírá. Takovým bych pomohl vždy, i kdybych byl jen sousedem. A právě proto, protože jste tak statečná a na tu cizí pomoc nespoléháte.
Zdenka Soukupová
Chápu, jak asi Janě muselo být, když našla doma manžela mrtvého. Chápu, že vyřizování pozůstalosti nemuselo být jednoduché a dlouho trvalo. Ale nechápu to, že se ani po osmi létech nesnaží normálně žít. Proč nejde s kamarádkami někam na kafe nebo na skleničku? Proč nejede na výlet? Proč se pořád utápí v té sebelístosti? To už není život, to je bída, ke které přispívá ona sama nejvíc.
Věra Halátová
Takže: o peníze se staral manžel, o auto se staral manžel, zřejmě o všechno se staral manžel, i o tu svou ženu. A ona mu má za zlé, že kouřil a že se o ni nestará dál. Byli manželé? Byli. Proč on měl svůj vlastní účet a pak měli jeden společný? Co celý život ta paní dělala? Myslím zaměstnání. Ta paní je prostě nesamostatná osoba, kterou musí neustále někdo opečovávat a řídit její kroky. Nezačněte volat, že já jsem negativní, že nemám pochopení pro jiné apod., co si občas o sobě přečtu a také vyslechnu. Měli jsme nesplacený dům, bylo mi 43, mladší dítě mělo sedm let a starší patnáct. Tehdy manžel zemřel. Z prvního manželství jednoho syna. Svoje vlastní konto manžel neměl a na našem společném jsme měli něco přes 200,--Kč. Byl tady dům a pozemek a k těmto nemovitostem závazek vůči bance. Při projednávání pozůstalosti jsem neměla žádné potíže. Prostě se to muselo vyřídit. Musela jsem nechat vyhotovit soudní odhad na dům a pozemek a soudní odhad na osobní automobil. Notářka zjistila stav financí, zůstatek nesplaceného úvěru na dům, cenu zařízení domu a ptala se, zda manžel nevlastnil sbírku známek, obrazů nebo jiných cenností. Pak chtěla vědět a doložit kolik máme dětí spolu a kolik má dětí mimo naše manželství. Přihlásila jsem všechno, po pravdě, stejně by se toho dopátrala anebo by se někdo sám ozval. Pak notářka rozdělila finanční ohodnocení majetku a manželovu synovi z prvního manželství připadla určitá částka. A ten manželův syn, ten si tu částku nárokoval. Všechno jsem splatila, vyrovnala. Dluh na domě i tu finanční částku manželovu synovi. Děti jsem vychovala sama, oba mají střední i vysokou školu. Hladem jsme nikdy netrpěli. I když, nemohla jsem jim koupit ty drahé hračky jako počítač, mobilní telefon, drahé lyže anebo jsme si nemohli dovolit dovolenou někde u moře. Chodili jsme u nás, po horách. Měla jsem zaměstnání a kromě toho jsem pracovala na ŽL a občas ve vedlejším zaměstnání na dohodu. Díky tomu jsem nedostávala a později moji synové nedostávali přídavky na dítě. Ale dostávala jsem vdovský důchod a synové sirotčí - do 26 let, protože studovali. Lidé jsou neschopní, schopní a všeho schopní. Mně nikdo nepomáhal, taky bych žádnou pomoc nepřijala. Co ta paní z článku čekala nebo čeká? Soucit? Toho se nenají.
Hana Šimková
Jana je naprostý sobec. Myslí jenom na sebe i po smrti manžela. Nadává mu a osočuje ho i po smrti a nejvíce ji vadí, že se má o sebe starat sama. On Vás o žádné pěkné stáří chudák nepřipravil a určitě zemřít nechtěl a vůbec ne proto , aby Vás naštval.
Daniela Řeřichová
Myslím, že ztráta manžela je velmi složitým obdobím, přinášejícím mnoho zvláštních pocitů, nálad a otázek, na které se těžko hledá odpověď. Snažím se aspoň porozumět, když už nemohu pomoci.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.