Zas rok jak vždy se s rokem schází
a slunce lakomě šetří svou zář.
Já marně hledám osud v snáři
a v autobusu vyhlížím tvou tvář.
Odporný virus stále řádí,
a lidi žene do zkoušky,
v nedohlednu jsou kamarádi,
svět přioděl se do roušky.
Já osud nikde nehledám,
s Erbenem volím temnotu;
vím, že si mě vždy najde sám,
nač dříve poznat jistotu?
Ta zkouška je ze všech nejtěžší,
co mě kdy vůbec potkaly.
Samota pranic mě netěší –
vrátí se život bývalý?
I když zlá temnota nám nyní duši svírá,
nesmíme založit si trpně ruce v klín.
Jednou přec vrátí se zas naše stará víra
a z duše vyžene zbytečný stesk a splín.
Co je to jistota? Co je to osud?
Co v hvězdách psáno je, to nemůžeme znát.
Život snad vrátí se, jaký byl dosud,
a my mu můžeme pak nový obsah dát.
Zas jezdit po kraji, na dobré vzpomínat,
tohle se vyřeší nejlépe u vína.
Začněme tedy u sklenky vína,
v útulném bezpečí tvého bytu.
Zatím nám možnost nezbývá jiná;
Hřejí mě slova „Jsem rád, že jsi tu.“
V blízkosti tvé mizí mé obavy
a s Britney si užívám legraci.
Čas lepší snad opět se dostaví –
tuhle víru já ještě neztrácím.
Autoři: Jan Zelenka a Věra Ježková
