Foto: autorka

Únor bílý, pole sílí

11. 2. 2021

Můj příběh

Autor: Soňa Prachfeldová

Hodnocení:

(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Hana Rypáčková 11.2.2021 09:09

Moc hezké ,Soňo. Namáčím si nohy v lavoru, že dnes budu nejen kadeřnicí, ale i pedikérkou a uvádí mne tvá slova do tak potřebného klidu. Jak se lidé dostávají do aut, že lezou protějšími dveřmi, někdy i přes zavazadlová prostor, vidím z okna teď často.

Jitka Chodorová 11.2.2021 09:06

Děkuji za krásný článek. Určitě jsi se vyděsila, ale vše dobře dopadlo. Co se sněhu týče, dost mi v poslední době vadil, ale letos ne, možná to bude tím, že nemusím pravidelně někam chodit.

Zuzana Pivcová 11.2.2021 08:55

Věřím, že ses vyděsila, člověk občas něco nedomyslí. Ale jinak je Tvůj příspěvek rozjímavý a lidsky citlivý jako vždy. Děkuji.

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Zápisník starého muže: Zmýlená platí

V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To už rok jsem byl doma po vojně, tedy nejvyšší čas osamostatnit se a založit vlastní rodinu.

Zdeněk Folvarčný

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha