Nemáte chuť na malou fotoprocházku s příběhem?
Před pár dny jsem potkala dva sněhuláky, jednoho, který se chlubil svým novým kloboukem, zatímco ten druhý v plechové čepičce si smutně stěžoval na nevlídné místo a těšil se, až roztaje. Kousek dál na plotě se třepotal rezavěhnědý lístek, možná mu bylo zima, nebo čekal na vítr. Ryba z krajkoví a dečka utkaná z pavučin předváděly svoji preciznost a soupeřily s třpytem potůčku. Na stromě poskakoval zajíc, který tuze spěchal, že běží k potoku, ale proč, to neřekl.
Když jsem se ráno probudila, schody pod balkonem skoro nebyly, jen malinko, jakoby tužkou malované. Den poté přispěchali zelení mužíčci a umělecký výtvor přírody zničili, dlužno dodat, že v dobrém úmyslu. Hlavně neupadnout!
Dalšího dne se chumelilo, u globusu jsem viděla dva stařečky, kteří asi neměli nikoho, kdo by jim nakoupil. Na zpáteční cestě na kopci v zahrádce jsem si chtěla vyfotit sáňkující děti, asi tak desetiletý kluk mě upozornil: "Paní, to mi pak na obličej musíte dát tu cenzuru".
A příští ráno před garáží Sherlock s Watsonem zkoumali neznámé stopy. Já se k nim tentokrát nepřidala, ale pokračovala jsem ke ztichlému pískovišti, a pak dále k rybníku. Až jsem se lekla, když po mně sáhla revmaticky pokroucená ruka statného stromu. Vedle bylo veseleji, mladý muž tam poctivě umetal cestičku dívce na bruslích. Vystřihla mi piruetu jako z partesu a já šla spokojeně dál. Byl překrásný den, slunce až přehánělo….
U hájenky na lavičce odpočíval pán a druhý se kochal tou zimní nádherou, sníh jiskřil, intenzivně jsem vnímala to zvláštní propojení. Domů jsem se vracela kolem potoka a on mi nabídl své srdce. Ráda se s vámi o ně podělím …
P.S. Kdoví, zda i zajíc ví ...
