Být tak vševědoucí jako Pýthia!
Foto: Pixabay.com

Být tak vševědoucí jako Pýthia!

18. 3. 2021

Věštkyně Pýthia byla prý vševědoucí. Nebo to alespoň účinně předstírala. Seděla si klidně na trojnožce v oblaku omamných par a v extázi, totálně zhulená, pak mohla říkat i úplné nesmysly. Byla to zkrátka nezpochybnitelná autorita. Věděla, co přijde. A co se nestane. Tedy spíše její kněží. Asi ale není dobré vědět všechno. Někdy v polovině šedesátých let minulého století, když jsem sedával na chebské radnici a koukal se z okna na otlučené a špinavé fasády činžáků na náměstí, jsem to strašně chtěl vědět. Pohled do stránek mého deníku nebyl totiž příliš optimistický. Rád bych tehdy zapomněl na vše, na co se zapomenout vůbec nedalo, a zároveň si vzpomenout na to, co se vůbec nikdy nestalo. Vím, je to trochu na hlavu, ale Pýthia by si s tím asi poradila. Hýřila vždy empatií, a tak chtěla uspokojit každého, kdo přišel.

Cítil jsem se občas jako Hamlet, když zakopl o Jorikovu lebku. Být, či nebýt? Žít, nebo živořit? A místo Jorikovy lebky se na mne z natažené dlaně šklebil osud.

"Žít, nebo nežít - to je, oč tu běží:

Zemřít - spát - nic víc -

a vědět, že tím spánkem skončí,

to srdcebolení, ta sterá strast,

jež patří k tělu, to byla meta

žádoucí nade všechno."

Výstižná jsou slova klasika. Všechna ta jména, která do té doby prošla mým životem, defilovala přede mnou jak němá výčitka. No, ono jich zase tolik nebylo. Ale každá z nich byla určitě ta pravá a největší. Ale jedna z té nevelké řady přeci jen vystupovala více do popředí. Jana, ta drobná, nenápadná, ale sebevědomá osůbka z kralupských tanečních, kráčela vždy v jejich čele. Osudové jméno. Nebylo jí tenkrát ani šestnáct let. Tedy stejně, jako bylo po dvou letech tomu mému plzeňskému snu. Chodili jsme vlastně spolu, nebo jsem si všechno jen vymyslel? Co byla realita a co byla jenom pouhá moje fikce? Kráčel jsem pouští bez hranic, pachtil jsem se nahoru a dolů po nekonečných dunách a ona stále zářila nad obzorem jak fata morgána. Dnes to vše splývá v jednu, už trochu rozostřenou, vzpomínku.

Cítil jsem, jak osud kolem mne omotává své sítě předurčenosti a jako ohyzdný pavouk se ke mně blíží, aby mě pohltil. A najednou jsem zatoužil po klidu. Potřeboval jsem se vymluvit ze všech těch chmurných myšlenek, které mě neustále ovládaly, psal jsem fůru sentimentálních hloupostí a pokoušel se žít.  Pokoušel jsem se žít. Ale jak, když jsem neměl po ruce tu mytickou Pýthii, která by mne správně nasměrovala a poté snad i nakopla tím správným směrem. Která by mně řekla: „podívej, nekoukej se moc vzhůru do oblak, nebo o něco docela obyčejného zakopneš.“ Ale já bych ji tenkrát asi stejně neposlechl. Když mi něco nevyšlo, svedl jsem to na osud. To slovo osud se v mých tehdejších zápiscích objevuje až příliš často. Je to jednoduché východisko. Když uděláš něco špatně, když se něco nepovede, tak to sveď na osud. Položil jsem si tenkrát otázku - jsem blázen, nebo osel? Měl jsem vždy vše velice dobře teoreticky zvládnuté. Jen ta praxe, ta ošemetná praxe bývala vždy trochu jiná.

Když jsem po pár letech Janu zcela náhodou potkal, už to nebyla ta moje malá křehká dívenka z tanečních. Skoro bych ji nepoznal. Jen jsem si znovu vybavil dusnou atmosféru sálu kralupské Libuše a znovu až bolestně pocítil ten okamžik, kdy hudba dohrála a já jsem si ji alespoň na tu malou chvíli mohl přitisknout k sobě. Škoda, že jsem to už nemohl udělat při tomto setkání. Teď se potkali už dva cizí lidé. Jak se máš, co děláš, ahoj, já už musím jít.

Život se ale nezastaví pro tu jednu, řekněme, pro někoho slabou a smutnou chvíli. Jak řekl Haškův Švejk, a že to je a pro vždy i bude, skvěle napsaná a moudrá postava – „Život lidskej, pane obrlajtnant, je tak strašně složitej, že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr.“

Zůstaňme tedy raději u tohoto konstatování. Na tohle Švejkovo moudro by byla krátká i ta slavná a moudrá Pýthia.

 

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Děkuji všem za ohlasy. To byl pohled hodně zpátky. Život obvykle člověka nakopne na cesty trochu jiné.
Martina Růžičková
Zajímavé zamyšlení o osudu. Nikdy bych nešla ke kartářce, nedala si hádat z ruky, nenavštívila Pýthii... Myslím, že je lepší nevědět, co člověka čeká. Takže souhlasím s Karlem Jaromírem: Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!“
Jitka Caklová
Nejsem příliš vzdělaná, ani sečtělá a je tedy dobře, že jsem o Pýthii v mládí nečetla. Pro mě je lepší hledět vzhůru, klopýtnout a znovu vstát, nehledě na osud, znovu vzlétnout do oblak. Jinak bych se se sklopenou hlavou uklopýtala k smrti, aniž bych poznala, jak je nebe krásné. ♥
Václav Soukup
Zjistil jsem pane Zelenka, že máte hezký vztah k mé rodné Plzni, kde jsem se narodil a žil 21 let. Snad se někdy najde příležitost, abychom si tam spolu na jeden den vyjeli a společně zavzpomínali na naše mládí třeba Na Parkáně nebo U Salzmanů.
Soňa Prachfeldová
Vzpomínání z docela dávné minulosti je výborné konstatování jak paměť slouží něco si můžeme trochu vybarvit , na něco chceme zapomenout. A cestičky k tomu životním osudu si často vyslapujeme sami.
Hana Šimková
Ano, život je hezký se vším všudy. Hlavně, že ještě trvá.
Věra Ježková
Jendo, vědět všechno musí být na bednu. To by takového člověka mohli ukazovat na poutích. Pythie v tom ovšem uměla chodit. Také jsem jako mladá hodně přemýšlela o životě. Ale měla jsem k tomu jiné klasiky. A taneční mě nebavily.
ivana kosťunová
Také si občas takhle rozjímám, ale myslím, že spousta zajímavých zážitků mě ještě čeká.
Zuzana Pivcová
Moc hezké rozjímání, které mi postavou Jany z tanečních mimoděk připomnělo jednu z raných novel Thomase Manna Tonio Kröger. Také si vvybavuji, že jsem v jednom osobním horoskopu měla, že mě čeká "klidné, spokojené stáří". Jednu dobu to tak vypadalo, ale teď ...?
Jana Šenbergerová
Asi bych nechtěla vědět všechno. Na životě se mi čím dál tím víc líbí to znovu/objevování. Dokonce i s tím rizikem, že narazím. Vždyť se dá narazit i na hezké věci, třeba na váš článek.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.