Tvůj otec celý život miloval mou sestru, řekla mi maminka na konci života

Milá Marie, děkuji za krásné lidské vyprávění. Moji rodiče také neměli na růžích ustláno a tím komunistickým bahnem, u nás od Vánoc 1949, nás čtyři děti vláčeli statečně. Díky jednomu a půl roku svobody, od Pražského jara 1967 do srpna 1968, mohli začít chodit do práce a trochu slušně žít. Pravdy mých rodičů mi v uších zní do dnes a mám pocit, že znovu nabírají na intenzitě.

Tato vzpomínka mi také něco připomněla. Moji praprarodiče žili podobně v malé chaloupce o jedné místnosti v Podkrkonoší. Přes den se v sednici tkalcovalo, večer se snesly z půdy slamníky a ustlali si na zemi mezi stavy. Jednou za týden se hotové dílo v nůších odnášelo přes kopec do Vrchlabí. Ale i tito těžce pracující lidé se uměli bavit a byli šťastní. Já tyto situace znám jen z vyprávění mé babičky, které tehdy byla malá.

Paní Marie, děkuji za velmi silný a působivý příběh a za autentické dobové fotografie.