FEJETON: Tramvajový predátor

Pane Poláku, kromě Vašich skvělých fejetonů se mi moc líbí ty Vaše obrázky. Jsem totiž sběratelem knih o ilustracích pro děti. Nemáte je také v nějaké dostupné publikaci? Pokud ano, prosím o odpověď na exin.farsky@seznam.cz

Titulek se vám moc povedl. Ostatně i celý fejeton. Příjemné čtení!

Děkuji!!! Moc jste mě pobavil,směji se až se "za břicho"popadám,ale někdy člověka zaskočí dětské bádání a "včil,babo raď"

Celkem nedávno jsem se na podobné téma zamyslel a nic, tak jako vždycky, když si nemohu vzpomenout, tak jsem se zeptal manželky: „Alenko, já ti mám takový pocit, že mne moji synové nijak všetečnými otázkami neobtěžovali, tedy když to srovnám s dětmi od bratra, ty mne přece nenechaly ani chvilku v klidu - nebo jsem na to u těch svých dětí zapomněl? Manželka s chechtotem odpověděla: „ Částečně jsi na to asi zapomněl a hlavně oni tě neměli synové příležitost zásobovat žádnými otázkami, protože ty jsi je ke slovu nepustil a sám jsi jim pořád něco vyprávěl, co by je mělo nebo mohlo už zajímat, ale i tak to fungovalo dobře a já jsem si při tom alespoň doplnila vzdělání, protože jsem se na to zapomněla buď zeptat doma rodičů, nebo jsem ve škole nedávala pozor, nebo jsem to zapomněla. :) A ty v tom jedeš stejně i v další generaci. Včera všechny přece u stolu Matýsek (6) šokoval vyprávěním, jak funguje ten dron a proč do ničeho nenarazí a když začne ztrácet energii, tak si to spočítá, aby se pomocí družicové navigace a toho zbytku energie vrátil bezpečně na místo startu. A bylo to skoro slovo od slova to, co jsi mu vyprávěl na kopci před týdnem, když jsme ten dron pouštěli. A ty si už nevzpomínáš, jak jsi klukům, když jim bylo 7 a 8, než se stačili sami zeptat, sám mezi hrou vysvětlil, jak se dělají děti tak mile, ale přitom tak nelživě, že jsem litovala, že jsem se o tom nedozvěděla podobně a už jsem se těšila na večer. Řekl jsi jim dokonce, že to nemusí být jen z rozmnožovacích důvodů, ale jen pro tu rozkoš, protože je to hrozně příjemné a je to dostupné i chudým lidem.“ Ano – tak na to jsem si vzpomněl a dokonce i na tu otázku toho mladšího: „Tati, ty to ale doufám, neděláš?“ Když jsem mu řekl, že to dělám, tak upadl teatrálně na záda a smál se, až se za břicho popadal. Z taktických a výchovných důvodů jsem se ho tehdy už nezeptal, co ho na tom tak rozesmálo a počkal jsem si až do doby, když mu bylo, tak jako tehdy mě. Odpověděl mi, ale zase tak, že to není ke zveřejnění vám tady na íčku. :)

Já si to vždycky moc užíval, když se mě malé děti vyptávaly. Jednou jsem stál někde ve frontě a tam se malá holčička pořád na něco ptala své maminky. Ta ji najednou brutálně usadila: "Už nezlob a neptej se pořád." Jak může dítě zlobit tím, že se na něco ptá? Doufám, že maminku v dospělém životě neposlechla a pořád se ptala. Sama sebe, jiných lidí a života. Je přece tolik otázek a tolik odpovědí!

Víme, kde. Právě tam. :-)

Milé dámy, ti pánové jsou prostě padavky. Pár otázek a už se hroutí a zapalují cigárko. S vlastními dětmi jsem hodně mluvila a s vnoučaty, pokud k tomu je příležitost, tak také. Znáte to: moudrý děda řekne: ptej se Vašíčku (Luděčku, Fanoušku), ptaním se nejvíc dovíš. A po chvíli: prosím tě jdi se zeptat báby. Ale přesto i já jednou zažila při vyptávání horkou chvilku. Stála jsem frontu v nějakém obchodě. Měla jsem sebou čtyři děti, dva synovce, svého syna a malou dcerku. Tenkrát asi tříletou. Kluci dcerku zlobili, jak jinak. Jsou od sebe všichni čtyři po dvou letech. V obchodě ticho, fronta se pomalu posunovala. Když tu se ozve zřetelný hlas mojí malé: mami, že jsem se vyrodila z tvého bříška!? Odpovídám: psst, nekřič. Ale to už ji jeden z mých synovců něco pošeptal a a ona mě zatahala vehementně za rukáv a ještě důrazněji a ještě hlasitěji zopakovala svou otázku a dodala, ale kudy jsem vylezla? Fronta se kácela smíchy a já byla červená až .. no však víte kde.

Můj syn mi taky dával zabrat. Neuznával odpověď -nevím, ale doma se podíváme do knížky... všechno jme museli vědět hned. Už nevím, na co se mne ptal tehdy asi 4 letý v narvaném autobuse, ale fakt jsem nevěděla a stojíc na jedné noze jsem řekla "nevím". Na celý autobus se ozvalo "co jsi to za maminku, když to nevíš???" Dneska mě takhle zpovídá vnučka, ale za prvé nejezdím s ní v autobuse a mám chytrej telefon :-)

Uřívala jsem si všechny podobné dotazy svých vnoučat a zapisovala je...nikdy mne neotravovala, vždycky naopak velice pobavila !!! :-))

Mám vnučku, které jsem ukázala břízu a když jsme šly kolem další břízy, ukázala vnučka břízu mamince. Mě to baví, nevzpomínám si, že by mě to unavovalo, užívám si vnoučat, dokud o to mají zájem. Za pár let je bude zajímat něco jiného.