Literární obývák „U mlsné Britney“ VI

Milí íčkaři, já i Věrka vám děkujeme za vaše příjemné, pozitivní komentáře.

Já mám raději deštivé počasí, než slunečné počasí, tam dlouho nevydržím, a přímo miluji, když začne déšť bubnovat na neobvykle velký parapet před velkým vikýřovým oknem v mé ložnici v podkroví s výhledem do blízkého lesíka. Architekt mi upozorňoval: „Uvědomujete si, že když tam dáme tolik plechu, že při dešti neusnete?“ Odpověděl jsem mu: „Proto ho tam chci, chci se probudit a poslouchat to a rozsvítím si k tomu i reflektory do toho lesa a koukám se na to divadlo a to mi udělá sluníčko v duši a já vím, že je to jen moje, protože většina lidí nemá ráda deštivé počasí. Děkuji Vám za krásné připomenutí toho, že si slunce můžeme nosit v sobě za jakéhokoli počasí!

Slunce v duši a na obloze, jak čarokrásná věc. V obou případech lépe když přebývá, než když chybí.

Bez sluníčka by nebylo života. Mám ráda jitra, kdy mě paprsek polechtá přes zatažené závěsy a láká mě z postele vzhůru do života tam za závěsem. Ale je pravda, že všeho moc škodí, spalující dlouhotrvající žár a s ním spojené sucho nesvědčí nikomu. A tak si zase můžeme říci, všeho s mírou :)

S chutí jsem si přečetla další příspěvek Literárního obýváku. Hezky jste popsali svůj vztah ke slunci. Přeji vám oběma, aby vás sluníčko v duši hřálo co nejčastěji.

Také já vám děkuji za velmi hezké komentáře a hvězdičky.

Děkuji všem za moc hezká slova. Jsem rád, že po všech možných životních peripetiích si můžeme užívat občas společné pohody.

Když se dívám na vás dva, tak mám slunce v duši.

Když dvě duše souznějí (teď nevím, je souznějí správně?), pak můžou mít i různý postoj ke slunci. A z vašeho Literárního obýváku to souznění vždycky cítím. Moc hezky napsáno.

Každý je magnetem toho nač myslí,slunce měj v duši a budeš svítit, na propast mysli budeš se řítit.