Tip na výlet: Naučná stezka Olšina

Už se tam těším.

Dobrý tip... :)

Zajímavý tip na výlet. Navrhnu našim mladým, aby tam vzali děti. A možná přibalí i babičku...

Na Olšině v chatě Lesana jsem byla s vnoučkem týden a moc ráda bych se tam zase ubytovala ...

Lákavý tip na výlet. Díky :-)

Inspirativní článek na pěkný výlet. Já bych jej ovšem z vlastní zkušenosti nazval ,,Poučná ne-stezka Olšina. " Někdy počátkem devadesátých let jsem končil cvičení na Boleticích a po jeho skončení jsem svou tankovou jednotku vagónoval na nádraží v Polečnici. To je přes les plus mínus kilometr. Tanky byly na vagónech, pozdní srpnové odpoledne a odjezd byl až druhý den ráno. Tak jsem poučil zástupce a vydal se na výlet k Olšině. Tehdy totální divočina, bez chodníků, naučných tabulí apod. Od dětství se zajímám o přírodu a i původní středoškolské vzdělání mám přírodovědného zaměření. Obdivoval jsem kdejakou rostlinku, pozoroval kdejakého ptáčka, v tůňkách vodní drobotinu. Začalo se smrákat, když jsem došel na dohled tak padesát metrů od břehu. Padesát metrů. Tak ještě ke břehu a než se setmí zpátky na nádraží. Udělal jsem krok a zapadl po kotníky do bahna. Ztěžka jsem vyndal nohu z bahna a udělal další krok. To už jsem zapadl po kolena. Zvláštní... půda kolem mne porostlá ostřicí se zdála pevná. Vytáhl jsem jednu nohu, ale druhou se propadl až nad kolena. Začalo se rychle stmívat. Pomalu jsem propadal panice. Nemohl jsem se z bahna dostat. Nevím proč jsem si vzpomněl na scénu s Jiřinou Švorcovou z Krále Šumavy. Lehl jsem si na břicho a snažil se dosáhnout nejbližšího trsu. Byla už úplně tma, když jsem se dostal na pevnější půdu. Jak jsem vypadal je vám asi jasné. Jenže já jsem nevěděl kam dál. Dopředu jsem nemohl a dozadu nevěděl kudy. Když se podíváte na mapu, tak je to vše maximálně v desítkách metrů. Z dálky jsem slyšel vlak a pak mi někde za zády pár desítek metrů prohučela lokálka. Tápal jsem ve tmě, než se mi po nekonečné době podařilo dostat na násep. Zpátky jsem šel po trati. Přišel jsem na stanici kolem půlnoci. Stáhl jsem ze sebe maskáče, něco smyl, něco vypral v potoku a převlékl se do čerňáků (tankistické montérky). Ve světle baterky jsem pak studoval mapu. Celou dobu jsem se vlastně pohyboval na dvou stech metrech. Na celou příhodu jsem po letech zapomněl až teď mi ji pan Sotona připomněl. Takže co na závěr? Myslím, že jako cíl výletu mohu doporučit. Jen se prosím držte chodníčků a naučných tabulí, nebo vás ta ,,ne-stezka" ,,poučí" jako mne. ;-)