Příběh starého šicího stroje

Hezký příběh. Babička byla pánská krejčová, doma měla singrovku. Maminka se od ní naučila dobře šít. Já jen základy, nebavilo mě to. Naopak jsem dobře pletla a háčkovala.

Mám svou Veritasku od narození dcery a fakt jsem si ji užila.Ještě vloni na roušky. Ten šroubeček na člunku mě nejednou potrápil....

Šila jsem hlavně pro děti, zvládala jsem i zimní oblečení. Naposledy jsem šila roušky, Příběh vyvolal vzpomínky na mé první pokusy na stroji Minerva. To už je tak dávno.

Fanoušci a fanynky šicích strojů. Já mám šicí stroj Lucznik, ten je trochu robustnější a jednodušší než Veritas. Jsem ráda, že ještě slouží. Právě šiju z větších zbytků takovou velkou tašku na nákup pro snachu. Sice si ji neobjednala, ale snad se jí bude hodit.

I já mám stařičkou šlapací Veritasku a jako samouk jsem na ní šila úplně všechno - od nádherného oblečení na sebe, které mi mnozí velmi obdivovali - dokonce jsem kdysi dávno v časopise Praktická žena vyhrála se svými výrobky první cenu. Obšívala jsem všechny svoje děti i něco manželovi a to od oteplovaček, běžeckých i zimních bund, kalhot, záclon, šatů do tanečních, halenek - materiál jsem si kupovala v partiovkách, takže jsem ho měla velmi levný. Můj tatínek byl vyučen a měl doma starou šlapací Singrovku, na té jsme šili ze starých kabátů i papuče na přezouvání do celé rodiny - byly jich spousty. Naposledy jsem šila roušky - ruce už teď na šití nemám tak šikovné, spíš jen něco zašívám*

Starý šicí stroj Bobbin jsem dostala kdysi od pratety, když se rozhodla jít do domova seniorů (tehdy důchodců). Šít neumím, je to jen dekorace. Díky za hezké vyprávění. Ty jsi šikovná všestranně.

Hezký příběh, Vlaďko. Tyto staré věci mají duši. Bez šicího stroje se neobešla žádná rodina. Ještě dnes slouží na chalupě spodní část Bobbinu coby stoleček.

Staré šlapací šicí stroje jsou nádherné a mám je moc ráda, i když šít neumím. Měla jsem obě babičky švadleny a dědu krejčího, takže jsem to v mládí nepotřebovala a teď maminka a dcera taky šijou, takže mě to jaksi přeskočilo :-)

Šicí stroj jsme si zakoupili na zájezdě v NDR v r. 1977. Díky šikovné manželce se od té doby zhodnotil nejméně 10x a nikdy nepotřeboval opravu. Má jen jednu malou vadu a to je jeho váha, Abych ho přemístil na stůl, musím si zapnout " kýlový pás ".

Na svou letitou Veritasku nedám dopustit, ale při šití roušek jsem udělala nějakou chybu při zpětném chodu a "došila" jsem. Dokud žil manžel, byl spolehlivý opravář po ruce, později k nám docházel starší pán ze vzdálenějšího města a teď jsem "namydlená", o nikom dalším nevím. Už jsem si ho jednou spravovala s pomocí internetu sama, ale byly to nervy. Na to, aby z něj byl muzejní exponát, šil pořád dobře, i když mi jeho zvuk připomínal traktor. Uvidím ...