Konverzace nad hroby
Ilustrační foto: Pixabay

Konverzace nad hroby

16. 6. 2021

Když jsem jedno podzimní dopoledne, po návštěvě nelahozevské Mariny, procházel kralupským hřbitovem, měl jsem z  toho docela depresivní náladu.

Po půlhodině bloudění mezi hroby jsem objevil čtyři své gymnaziální spolužáky, ale hrob přítele Jiřího nikoli. A tak jsem na každý ten objevený hrob položil jeden karafiát. Jen na ten Jiřího jsem nemohl dát nic. Bylo mně to líto. Když jsem před časem, zcela náhodou, potkal jeho ženu Vlastu, oznamovala mi tu smutnou zprávu takovým nezúčastněným tónem, jako když se dvě ženy domlouvají, co budou dnes vařit k obědu. Nebylo to vůči Jiřímu férové. Usmívala se přitom a i ve své šedesátce vypadala neobyčejně pěkně a přitažlivě, jako v  dávných dobách našich kralupských tanečků, kdy jsem se na chvíli ocitl v  rozporu mezi dlouholetým přátelstvím s  Jiřím a svou náklonností k  této blonďaté krásce. Ale už tenkrát jsem si uvědomil, že přátelství znamená přece jen něco víc. 

Na chvíli jsem se zastavil a přemýšlím, kde všude po kraji moji dávní spolužáci asi leží. Jen těch gymnaziálních je už patnáct. Odešli do nenávratna za starým třídním Čáňou, který nám lezl na nervy s rozbory básní, za dějepisářem Kohoutem, který nám každou svou hodinu říkal, že cítí zápach našich zahnívajících mozků, odešli za profesorkou Kohoutovou, která rodičům na třídní schůzce jednou řekla, že se mě bojí, protože se na ni zle koukám.

Trochu déle jsem se zastavil u hrobu spolužáka Honzy P., manžela mé kralupské tanečnice Jany. Honza byl nejmenší ze třídy a v  ničem zvlášť nevynikal. Všichni mu proto říkali zdrobněle Honzíku. Vzpomněl jsem si, jak jsem mu měl tehdy za zlé, že mi Janu přebral. Ani nevím, jak se ti dva dali vlastně dohromady. Jany jsem se na to nezeptal. Jen si vzpomínám, že při každém našem gymnaziálním setkání si mi Honzík na soužití s ní stěžoval. Dokonce se mi přiznal i k občasným depresím, které se snažil zahánět alkoholem. Nebyl s  ní šťastný. Když jsem si vybavil svůj nedávný rozhovor s Janou, musel jsem mu dát dodatečně za pravdu.

„Promiň, Honzíku,“ řekl jsem polohlasně, když jsem se sklonil k jeho hrobu, abych na jeho mramorovou desku položil jeden karafiát. 

„Měl bych ti být vlastně za to vděčný. Třeba jsi mě ušetřil depresí.“

Chodím zvolna po hřbitově a vzpomínám na náš tehdejší profesorský sbor. Jednu věc si na nich musím dodnes cenit nejvíc. Sotva jsme se koncem padesátých let trochu zabydlili v  první třídě kralupského Dvořákova gymnázia, němčinář Pícka, zarytý humanista a velice slušný a vzdělaný člověk, nám při své první hodině řekl zhruba toto:

„Jste v prvním ročníku gymnázia. Važte si toho. Pro vás to bude jistě velká změna. Své učitele budete oslovovat paní profesorko, nebo pane profesore. Na této škole se nesoudruhuje.“

On toho řekl ještě daleko víc, ale všechno si už nepamatuji. Jen to, že jsme se na hodiny němčiny pokaždé těšili. A nebylo to ani tak kvůli němčině. Profesora Pícku zkrátka nebylo možné nemít rád. A ten jeho úvodní proslov byl na dobu, ve které zazněl, hodně odvážný.

Patnáctka je smutné číslo. Patnáct hrobů, patnáct lidí, které jsme důvěrně znali a měli, nebo neměli rádi, ale to je už dnes pryč. Všechno to odvál čas. Jenže tady, na kralupském hřbitově, jsem objevil hroby pouze čtyři. Na ty ostatní můžu položit smuteční karafiát jen takto, virtuálně.

„Hledáte někoho, mladíku?“ vyrušila mě z  myšlenek najednou stará dáma, která opečovávala jeden hrob poblíž vchodu. Pro jistotu jsem se otočil, abych se posléze ujistil, že toto nezvyklé oslovení patří skutečně mně.

„Jo, hledám, ale bohužel marně,“ a říkám ženě jméno svého přítele. Ta jen zavrtěla hlavou.

„Neznám to jméno.“

„Ale s tím oslovením jste mě dostala. Klidně vám půjčím své brýle, abyste viděla, že patříme bohužel do přibližně stejné věkové kategorie. Mládí je už dávno pryč. Dalo by se to ovšem říci i méně slušně.“ říkám jí ještě a chystám se k odchodu.Ta stará dáma se ale najednou rozesmála smíchem, který mi připomínal špatně startující motorku, a chytla mě za rukáv.

„Klidně jste mohl říci, že je v prdeli. Je to výstižnější. Už ho chodím navštěvovat jen sem, na hřbitov.“

Ve chvíli jsem se dozvěděl, že žije docela sama poblíž hřbitova a že už si celý týden s nikým nemohla pořádně promluvit. A tak jsem to odnesl já. Než jsem, asi po třech čtvrtích hodiny, opouštěl hřbitov, stihli jsme probrat její špatné trávení, artrózu, malé důchody, situaci ve světě, volby, jen otázky sexu ta hovorná žena vynechala. Byl jsem jí za to vděčen. Ještě, že mě nepozvala na kafe. Měl bych dilema, jestli její pozvání přijmout, nebo raději rychle prchnout zpět k autu.

 

FOTO: archiv Jana Zelenky

 

    * * *

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(4.9 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Potůčková
Moc hezký článek a hezký obsah článku. Na mládí at už bylo jakékoliv se rádo vzpomíná. Na první lásky, taneční na nezdary a úspěchy. To vše zkrátka patří k mládí. A pokud jde o chyby na těch se učíme i v tomto věku seniorském. Jsem mladší a některé své spolužáky už také nikdy neuvidím. Nejvíce mě zasáhla informace, když se ke mně dostalo, že uznávaný chirurg ve Zlíně, což je můj spolužák ze třídy to má také už za sebou.
Soňa Prachfeldová
Ráda se podívám po hřbitůvkách na horách i na dolinách. Doma se lidé často pozdraví, dají kus řeči. Všimla jsem si, jak často se příjmení opakují v různých částech naší země. Pro mě je to zamyšlení, pozastavení a pak zase zpět do současnosti, kde pořád někam pospícháme. Hezké !
Jan Zelenka
Přátelé, všem velký dík za vaše ohlasy. Nečekal jsem jich tolik.
Alena Velková
Napsal jste to hezky a závěr jste pěkně odlehčil...letos v zimě, když byl zakázán pohyb mezi okresy, jsme s mužem začali navštěvovat malé pražské hřbitůvky i velké honosné hřbitovy...bylo tam ticho a klid a téměř žádní lidé...někde byly náhrobky honosné, téměř jako v mauzoleu, jiné skromné...náhodně jsme objevili hroby nejen různých českých osobností, ale i našich známých a tak jsme si na ně zavzpomínali...musím přiznat, že někde jsme se docela i zasmáli, aniž bychom to ovšem mysleli zle...např. rodina Pařilova měla na hrobě položenou lahev whisky, kousek od hrobu Bedřicha Smetany byl náhrobek s nápisem rodina Smetanova Bedřichova a tak bych mohla pokračovat...také mě nebaví navštěvovat hřbitovy masově o Velikonocích a na Vánoce, ale tohle byla opravdu pohoda...
Jiří Dostal
:-) :-) "Sám všechno činí ušlechtile časem svým, ano i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, které dělá bůh, ani počátku, ani konce..." "Dobré jméno je nad výborný olej a den smrti nad den narození" :-) :-) Kazatel
Antonín Nebuželský
Moje mladí je jinde, já jsem se přiženil, ovšem za ta léta už tady mám řadu kamarádů a známých. A taky tátu. Maminka je na Moravě. A protože je hřbitov po cestě ", když chodím moje denní obchůzky, často se stavím, na kus řeči. Potkávám stále stejné lidi,teda většinou ženy. Mají větší výdrž a taky potřebu udržovat pořádek :-) A vůbec to není depresivní, lidi se pozdraví, poklábosí, prostě součást života. Jó dušičky, to je jiná. Řekl bych povinnost. Nevím. Hezky jste o napsal.
ivana kosťunová
I pro mne mají malé venkovské, nebo maloměstské hřbitůvky své smutné kouzlo. Zvláště tam, kde žilo několik generací každého rodu je ta propojenost živých s mrtvými markantní.
František Matoušek
Hezké počteníčko,trochu smutné, ale hezké.
Martin Vrba
Na hřbitovy nechodím a ani tam nechci po smrti umístit. Přímo nenávidím ty „nájezdy“ na hřbitovy o dušičkách a o vánocích. Věřím, že po smrti následuje něco jiného a pěkného a smrt je jen smutným zakončením jedné etapy, která začala narozením. Já své přátele nacházím ve vzpomínkách na místech, kde jsme spolu prožívali ty nejkrásnější chvíle a ne ve zlatě vyvedeném písmu na náhrobku, z těch míst pak odcházím posílen. Cíleně se vyhýbám všemu smutnému, úplně si „vystačím“ s tím, co mi samo přijde do cesty, aniž bych to hledal. Ale ctím každý jiný postoj každého člověka k životu a ke smrti, ale přiznám se, že se i vyloženě programově smutným - i když ještě „živým“ lidem také vyhýbám.:)
Jana Šenbergerová
Pěkně jste si zavzpomínal a popovídal, i když to bylo na místě, kterým se mnozí vyhýbají. Z našeho hřbitova je krásný rozhled po kraji. Chodíme tam docela často a rádi. Mnozí naši rodinní příslušníci a spolužáci jsou pohřbeni na různých hřbitovech po republice, ale na tomto jsou přátelé a známí, ale mnohem větší množství neznámých. Mám tyto tiché a celoročně rozkvetlé zahrady ráda, i když sama nehodlám skončit ani v "piksli ani pod kamenem". Kdo mě znal a nebyla jsem mu lhostejná, může si na mě vzpomenout kdekoliv.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.