Proč ženy neumí číst v mapách?
Ilustrační foto: Pixabay

Proč ženy neumí číst v mapách?

6. 7. 2021

Otázka “Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách?” se stala názvem knihy, filmu i divadelních inscenací. Má patrně ilustrovat to, že existují rozdíly mezi myšlením mužů a žen.

Samozřejmě, rozdíly existují a je to vděčné téma, které se dá zpracovat mnoha způsoby. Mě však spíš zaujalo to, že pro charakteristiku odlišnosti myšlení ženy bylo vybráno právě to, že ženy neumí číst v mapách. Proč?

Znám mnoho žen, které se v mapách vyznají velmi dobře a v prostoru se orientují perfektně. I můj osobní vztah k mapám je stručně řečeno dobrý. Mapy v nejrůznější podobě můj život určitě nějak ovlivnily. Jak? Zajímá vás to? Pak čtěte dál.

První mapa, které jsem věnovala ve svém životě pozornost, byla mapa železničních tratí v tehdejším Československu. Byla to jediná mapa, kterou jsem v mém raném dětstvi měla na dosah. Její původ byl jasný, moje maminka pracovala jednu dobu v osobní pokladně na nádraží. Na mapě mě tehdy upoutal hlavně obrys naší republiky, a pak také označení číslicemi a písmeny u jednotlivých tras. Na téhle železniční mapě mi rodiče poprvé ukazovali, kudy pojedeme za babičkou do Krkonoš. A když jsem pak cestu vlakem se dvěma přestupy absovovala, postupně mi došlo, k čemu mapy vlastně slouží. S atlasem map všeho druhu jsem se samozřejmě potkala ve škole, ale v oblastech mimo Českou republiku moje představivost dost selhávala. Amerika, Afrika, Asie a Austrálie byly pro mě strašně vzdálené a nijak mě nelákalo si je představovat.

První  užitek jsem měla z map turistických, konkrétně z turistické mapy Krkonoš. Tatínek s maminkou se nad ní v předvečer výletu vždycky radili, kam bychom mohli vyrazit, a odhadovali, zda to my děti nějak zvládneme. Tyhle výlety nebyly časté, ale o to víc jsme si je užívali. Vzpomínám si na tajemné chvíle napětí při rozkládání mapy v terénu. Většinou to bylo v okamžiku, kdy jsme si nebyli jisti, zda jdeme dobře. Někdy v této době jsem také pochopila, co je to měřítko mapy. A podle něj jsem začala odhadovat i délku jednotlivých tras.

V mém životě hrála významnou roli i mapa Prahy. V okamžiku, kdy jsem se dostala na vysokou školu a tušila, že v Praze strávím následujícich pět let života, jsem si uvědomila, že Prahu skoro vůbec neznám. Tehdy zrovna vyšla podrobná mapa Prahy vydaná formou brožované knížky. Během mého pobytu v Praze mi mnohokrát dobře posloužila. Kromě map obsahovala knížka i spoustu detailů a praktických informací. A pro mě bylo jednodušší si něco najít v mapě, než se někoho vyptávat. Na mapu jsem se mohla vždycky spolehnout.

V době vysokoškolského studia se mi jednou pořádně nevyplatilo, že jsem se předem nepodívala do mapy. V pozkouškové euforii jsem se vydala s několika studenty na turistický pochod na Karlštejn. Na zpáteční cestě nám ujel vlak, a tak někoho napadlo, že dojdeme zpět do Prahy pěšky. Asi nikdo netušil, kolik to bude ve skutečnosti kilometrů. Když jsem se pozdě večer doplazila na kolej a padla na postel, měla jsem pocit, že už nikdy nevstanu. Nohy plné puchýřů jsem si léčila další týden.

Mapa mě zradila ještě jednou, a to na naší předsvatební cestě. Můj tehdy budoucí muž trval na tom, že pojedeme na společnou dovolenou do Tater. Trochu mě vyváděly z míry jeho přepečlivé přípravy, dohlížel třeba i na můj nákup pořádných turistických bot. Na druhou stranu mě uklidňovalo, že se mnou probral předpokládané výšlapy předem. Podle trasy na mapě se to zdálo jako pohoda. Jen půjdeme trochu do kopečka. Na Téryho chatu jsem to dala, prozřela jsem až při výstupu na Priečne sedlo. Abych se dostala nahoru, musela jsem hodně zatnout zuby a zaktivizovat všechny své síly. Na vrcholu s nádherným rozhledem mě úplně přestaly poslouchat nohy. Nebyla jsem několik minut schopná se na ně postavit. Nakonec jsem je přece jen přemluvila a nějak jsme se dostali dolů. Byla to pro mě tvrdá lekce o tom, jak v horách nerozhodují kilometry na mapě, ale náročnost výstupu či sestupu. Chvíli jsem trucovala a odmítala znovu do hor jít, ale vydrželo mi to jen do rána. I v dalších dnech jsme vyráželi na túry, jen jsem navíc na mapě sledovala vrstevnice.

Ve středním věku ovládl můj život autoatlas. Jako neřidič v rodině jsem se automaticky stala navigátorem. Ten, kdo řídí, nemůže přece vytahovat papírový autoatlas z kapsy ve dveřích auta a něco v něm hledat. A tehdy se provalilo, že se v mapách neumím orientovat  dostatečně rychle. Nejlépe tak rychle, abych do několika vteřin věděla, kam má vozidlo odbočit na nedostatečně označené křižovatce či kruhovém objezdu. Vlastně kruhový objezd byl v pohodě, tam se dalo objíždět dokola i několikrát, než jsem informaci dohledala.

Zajímavou kapitolou z pohledu cestování podle mapy byla i naše první jízda autem do tehdejší Jugoslávie. Samozřejmě jsme cestu podrobně a zodpovědně plánovali předem. Tehdy to byla událost, když člověk dostal devizový příslib a mohl si vyrazit za hranice! Nesmělo se jezdit přes Rakousko, a tak jsme jeli přes Bratislavu do Maďarska. Mapu Maďarska jsme měli docela obstojnou, jen já jako navigátor jsem opět nebyla dost pohotová. Než jsem na ukazateli rozluštila Székesfehérvár a našla ho v mapě, abych se zorientovala, už jsme jeli někam jinam. Dlouhé a pro našince krkolomné a nic neříkající názvy mi prostě dělaly nekonečné problémy. A tak jsme pozdě večer zastavili auto na nějakém klidném plácku vedle kukuřičného pole a upadli do zaslouženého spánku. Ráno jsme zjistili, že jsme zaparkovali u hřbitova. Nu, aspoň jsme měli klid na nepohodlné spaní v autě. Horší to bylo s mapou Jugoslávie, jak jsme později zjistili, byla hodně zastaralá. Stav silnic neodpovídal rozhodně značení na mapě. A tak se nám stalo, že se normální silnice změnila po desítkách kilometrů v kamenitou cestu. Drkotali jsme po ní šnečí rychlostí a trnuli jsme strachy, zda náhodou tahle cesta někde nahoře v horách neskončí. Nebo zda tady neskončí naše auto.  Nakonec jsme i podle této mapy dorazili k moři do Baru v dnešní Černé hoře. A v dalších třech týdnech jsme procestovali pobřeží tehdejší Jugoslávie od Ulcinje po Makarskou.

Velkým zlomem byl přechod z papírových map na mapy elektronické. Nějakou dobu jsme se trápili s navigací v autě. Je fakt, že nám pomohla, když jsme projížděli neznámými většimi městy. Ale párkrát nás zahnala i na úplně nesmyslné cesty a časem ztratila moji důvěru. Odmítala jsem vysvětlení, že jsem si v navigaci špatně zadala parametry cesty. Byla jsem líná si instalovat nové verze navigace. Navigaci jsem v autě často vypínala, až jsem se jí zbavila úplně. Vlastně k tomu přispěla i možnost, mít mapu a případně i navigaci v mobilu.

Elektronické mapy čehokoliv velmi vítám. Člověk se podle nich rychle zorientuje i v zcela neznámém místě. Při pobytu v Londýně mi třeba velmi pomohla mapa londýnského metra. Zpočátku byla pro mě trochu nepochopitelná, ale po mém dodatečném prozření logická a téměř dokonalá. V době covidové mi také velmi dobře posloužila aplikace Mapy k prozkoumání nejbližšího okolí mého bydliště. Objevila jsem na ní spoustu detailů a nově objevená zajímavá místa byla cílem mých pěších výletů a procházek. Podle mapy jsme s manželem putovali třeba kolem Labského kanálu, který jsme dosud potkávali jen náhodně. A také jsme se dodatečně seznámili i s jeho historií.

Díky tomu, že mám mobil stále s sebou, mohu aplikaci Mapy použít prakticky kdekoliv a kdykoliv potřebuji.  Ukáže mi, kde právě stojím (pokud mám povolené sledování pohybu). Když se pohybuji, posunuje se i ukazatel na mapě.  Mobil musí být samozřejmě nabitý, připojený do sítě. 

Po průletu mým životem na téma “mapy” si stejně neumím odpovědět na otázku, zda umím číst v mapách či ne. Myslím si, že umím mapu použít. Ale jen zcela přízemně a pragmaticky k nalezení potřebné informace. Nespočívá to čtení v mapách ještě v něčem jiném?

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Mapy mne živily,jsem geometr. U nás doma bloudí manžel,ten se dokáže ztratit i ve známém lese... Když mám jet někam na neznámé místo,prohlédnu si to nejdřív na mapě,uložím do své paměti,případně si vypíšu poznámky na papírek, a nepotřebuji nějakou zlomyslnou navigaci!
Soňa Prachfeldová
Pěkné, když vyjedu s kamarádkou tak ta se vyzná a dělá mi navigátorů, přesto se spoléháme na GPS v mobilu a vždy dojedeme. V cizině bych si netroufla.
Zuzana Pivcová
Vlaďko, ráda vzpomínám na prvorepublikový Atlas světa, který jsme měli doma. Se sestrou jsme ho jako školačky procházely a moc se nám líbilo nacházet rozdíly mezi světem v době naší první republiky a koncem 50. let, např. naše republika s Podkarpatskou Rusí vypadala úplně jinak. Když jsem od 90. let hodně cestovala, zvykla jsem si postupně vozit s sebou mapy. Hodně se mi líbily Baedeckery.
Zdenka Soukupová
Jo, mapy. Dají se použít kdykoliv a kdekoliv. Jednou při služební cestě jsem jela s německým kolegou po dálnici, asi jen 10 km kolem Mnichova. Ale nezapomenu na ně. Při cestě mu někdo volal. Asi se ptal na cestu. Kolega s mobilem na uchu vytáhl z přihrádky mapu, rozložil si jí na volant (na té dálnici!) a popisoval kudy jet. Volající mu asi říkal něco důležitého, protože kolega ještě vytáhl tužku a na mapu si něco zapisoval. Tak si to představte: dálnice, volant, mobil, mapa, tužka.... zažila jsem pár km hrůzy. Naštěstí to dobře dopadlo.
Mell Nova
Každý je jiný, já nemám žádný problém orientace, i když zabloudit může každý, záleží na dané situaci. V dobách minulých jsem dělala navigátora podle papírových map, i dnes hlídám cestu, tak vím, že dnešní navigace dokáže řidiče nasměrovat velmi záludně, tam, kam nechtěl nebo nemůže...Jinak se snažím učit vnoučata pěší turistiku a chodit po značkách, i to je zajímavé.Ale vždyť se říká, že všechny cesty vedou do Říma... nebo i jinam.
Hana Rypáčková
Cestuji ráda i jen prstem po mapě. Když padly dráty, chodili jsme podle prvorepublikových, bylo to dobrodružné. Když chodím s dcerou, už nejsem vůdce, má aplikaci v mobilu, která ukazuje, kudy kráčíme cestou necestou. Takže používáme různé zkratky, ale taky se někdy divíme, jak je příroda neprostupná a na mapě to je tak snadné... Moc mi to líbí, ale nemám v mobilu data.
Dana Puchalská
Vlaďko, děkuju za pěkný a vtipný článek. Ano s mapou, která už není nejnovějšího data jsem si kdysi užila veselé bloudění. Naštěstí to dobře dopadlo. Pravda,jenom jsem si zašla asi 3 km.
Jarmila Komberec Jakubcová
Neumím číst v mapách, ale to mi netrápí, mám GPS a s tou to bez problémů zvládnu. Pravda je, že kde by nebyl signál (zažila jsem jako Ivana v Brdských lesích) mám problém.
Alena Tollarová
Výlety už dávno neplánuji podle map papírových, ale na displeji mého laptopíku, kde si vyberu kus naší zemičky a pak si ho pěkně zvětším do všech podrobností. Základní, turistická, letecká, zimní ... nic není nemožné. Leč zrovna včera jsem s telefonem v ruce hledala studánku, u které má být i ohniště. Šipka, značící moji polohu, tvrdošíjně obíhala jakési křovisko s bodláky. Možná se tam někam studánka přede mnou schovala? Nikdy nezapomenu, jak jsme podle navigace jeli v Polsku na zámek Xiaž a cesta končila v poli :) Pravda, aspoň je na co vzpomínat.
Milan Pepo
Žena NEMUSÍ umět číst v mapě, protože pro ni životně důležitou orientaci v terénu má geneticky zakódovanou asi jako holub, nebo úhoř. Mám to naprosto exaktně potvrzené. Jedeme... například do Brna na výlet. Hned na nádraží si v infocentru kupuji plán města a na první lavičce studuji, kudy se dostaneme na Zelný trh, na Špilberk, ke kostelu sv. Tomáše... Takže vyrážíme od nádraží... na Špilberk. V první ulici žena : ,,Jéé Mili tady je ten butik co mi vo něm povídala Máňa, že je hned u nádraží. Po hodině v butiku vycházíme na ulici. ,,Jééé, Mili teď si vzpomínám z toho filmu... no víš, natáčelo se to v Brně, jak tam Bartoška zavraždil toho nebožtíka... Tak dvě ulice odsud napravo je ten módní salón, kde byl ten nebožtík zamordován. " No je tam. Tedy ne ten nebožtík, ale salón. Po další hodině opouštíme salón. Kolem profrčí šalina číslo XY. ,,Jééé Mili, to číslo jede do... je tam prej novej dům obuvi. Psali to na internetu... počekej... měla by to bejt pátá zastávka. Byla... Takhle jsme projeli za celý den celé Brno. A tak mi řekněte. K čemu mi ten plán města byl, když žena bez mapy v naprosto cizím městě navštívila vše co navštívit chtěla. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.