Nakonec jsem se však přece jen podvolila, a před léty jsem s manželem podstoupila ve vypůjčeném bydlíku cestu do Toskánska. Byli jsme na rozvod, sotva jsme přejeli hranice. Protipóly našich povah v tak malém prostoru bez možnosti úniku kulminovaly každou chvíli. Stačila jen malinká jiskérka a bouchla sopka. Ale nakonec jsme to dali, i když jsem si dojmy z nejromantičtějšího koutu Itálie musela později napravit výletem s kamarádkou.
Plynul čas a já jsem se snažila podobně jako většina žen najít v letitém manželství nějaký pokud možno příjemný způsob, jak trávit společný čas v důchodu. Nebylo to snadné, protože naše představy se stále dost významně liší. Avšak v jedné zvláště slabé chvíli, kdy můj muž zcela dobrovolně se mnou absolvoval nedělní procházku káranskými hvozdy, nabídla jsem mu, že bych možná teď na stará kolena byla svolná k pořízení vlastního bydlíku… Ale jedním dechem jsem si vymezila jasné podmínky. Naše cesty povedou výhradně za krásami rodné země, navíc podle mého výběru, a hlavně nebudou trvat déle než tři, maximálně čtyři dny.
Můj muž kupodivu souhlasil a vůz objednal, aniž bychom oba tušili, že vzápětí dorazí koronavirus, který zavře hotely, a cestování si budou moci nejvíc užívat právě bydlíkáři…
A tak jsme loni začali objíždět české a moravské turistické skvosty - Pravčickou bránu, Babiččino údolí, Pustevny v Beskydech, Krkonoše… však jsem o tom psala. A vydali jsme se taky po stopách Jana Blažeje Santiniho, v čemž úspěšně pokračujeme i letos. Třeba Plasy nebo Kladruby u Stříbra. Musím přiznat, že právě díky tomuto geniálnímu architektovi jsem se na společné cesty s manželem začala těšit čím dál víc. On vždy vypracuje dokonalý itinerář, spolehlivě mě doveze k cíli (protože právě ta jízda vysoko v sedle mu činí největší potěšení), a zatímco já se kochám památkami nebo si čtu (konečně mám čas!!), on si dá na parkovišti osvěžujícího šlofíka. A když se proloupne ze spaní, má to k ledničce mnohem blíž než doma.
Tak se do rozbouřených vod našeho soužití v karavanu začíná pozvolna vkrádat harmonie a klid. No, občas se ještě taháme o hračky na písku, ovšem díky našim cestám se z nás pomalu stávají až nebezpečně snášenliví a tolerantní senioři. Dokonce i vůči sobě…
Na stáří věru není moc pěkného, ale tu a tam se na stromu života urodí aspoň malý kousek ovoce. A když už se tak stane, je ho třeba neprodleně utrhnout a sníst, dokud je jeho zralá chuť ještě sladká…
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
HŠ
