Aničko, nesu vám čajíček. Zdrobněliny jmen používáme často, někteří lidé jsou ale na ně hákliví
Ilustrační foto: Ingimage

Aničko, nesu vám čajíček. Zdrobněliny jmen používáme často, někteří lidé jsou ale na ně hákliví

25. 8. 2021

Pečovatelky v domovech seniorů běžně říkají klientům: Aničko, Pepíčku, Blaženko, Zuzanko. Myslí to dobře, chtějí být milé. Mnoho seniorů to komentuje slovy: Připadáme si jako v mateřské školce. Trend používání zdrobnělých jmen se však rozšířil v mnoha oblastech života.

Novinář se z nakladatelství dozvídá, že má domluvený rozhovor s Lucinkou. Jde o zpěvačku, která překročila padesátku, ale všichni její spolupracovníci ji nazývají Lucinkou.

Nadřízený přijde do kanceláře a osloví podřízené: Janičko, Milenko, Helenko, potřeboval bych…

Dvě dámy si objednávají v restauraci, do které často chodí, a říkají přitom číšníkovi: Mirečku ….

Pro někoho jsou zdrobněliny jmen vyjádřením toho, že je nám dotyčný milý, chceme mu tak vyjádřit, že ho máme rádi, že je nám v jeho blízkosti dobře. V domovech seniorů pečovatelé často argumentují tím, že tak vytvářejí dojem rodinného prostředí, že to tak je klientům příjemné.

Někteří souhlasí a říkají: „Tady jsou sestřičky tak hodné.“
Někteří nesouhlasí: „Chovají se ke mně, jako bych byla dementní nebo dítě, proč by mi nějaká mladá nána měla říkat Maruško?“

Zdrobnělina je ovšem podle pravidel etikety považována za familiérní oslovení. To znamená, že by si ji měl dovolit použít jen velmi blízký člověk. „Někdo však může takové oslovení považovat za určitou degradaci. Ne každému to musí být příjemné,“ upozornila Alena Špačková, odbornice na etiketu.

Stává se, že se děti v určitém věku začnou vztekat, když je rodiče oslovují zdrobnělinami. Nedávno přijel vnuk k prarodičům. „My jsme tě dlouho neviděli, Kryštůfku...“

„Já vám zapomněl říct, neoslovujte ho takto, šílí z toho, říkejte mu Kryštofe,“ vysvětluje otec, proč se jeho čtyřletý syn tváří zavile a odvrací hlavu.
„Ale ty jsi přece náš milovaný Kryštůfek,“ švitoří babička, zatímco kluk mrští do kouta autíčko, které právě dostal.

Podobně se někdy cítí dospělí lidé, jejichž okolí si myslí, že čím více na ně budou žvatlat a komolit jejich jméno, tím milejší jim budou.

„Zákazníci mi říkají Růženko. Já vím, že to myslí dobře, ale podívejte se na mě. Je mi přes šedesát, vážím, nechtějte vědět, kolik, tvář mám jako šarpej. Kdo mě zná, ví, že mám mnohem raději oslovení Růžo. Když slyším Růženku, úplně se osypu, ale nic neříkám,“ vypráví paní, která provozuje v jedné beskydské vesnici večerku spojenou s malou hospůdkou. Nedávno se jí jedni chataři ptali, proč podnik nemá jméno. „Proč se nejmenuje třeba u Růženky?“ ptali se.

„Nikdy mě nenapadlo, proč by tak miniaturní podnik měl mít jméno, ale nasadili mi do hlavy brouka a přemýšlím, že bych si pořídila vývěsní štít s nápisem ‚U tlusté Růženy‘, říká dotyčná.

Ano, je to tak, pro lidi, kteří mají rádi sarkasmus a ironii, je oslovování zdrobnělinami utrpením.

V poslední době se zcela běžně stává, že se lidé oslovují v pracovní komunikace křestním jménem a mnohdy i zdrobnělinami. Opravdu se stává, že člověku přijde pracovní mail, který začíná slovy ‚Milá Marcelko...‘, přestože adresátka pisatele nikdy neviděla, nezná ho a  jedná se o čistě pracovní komunikaci.

Tereza Říhová z Prahy před lety založila facebookovou skupinu Společnost odporu proti zdrobnělinám, ve které se sdružují lidé, které baví posílat si takzvaně nejstupidnější příklady používání zdrobnělin. Nejde jen o jména, společnost zaplavila už před lety přímo epidemie zdrobnělin. „Nevidím důvod, proč bych měla chodit se čtyřicetiletou kolegyňkou na obídek, dávat si stejčík se salátkem a zakončit do dezertíčkem,“ uvedla.

Zdrobněliny se staly běžnou součástí slovníků mnoha lidí a projevuje se to snad ve všech oblastech života. Jenže málokdo má tolik taktu a citu, aby poznal, zda je nepoužívá i v situacích, kdy nejsou vhodné.

Protože to, že někomu je příjemné, když mu cizí člověk říká Sašenko, zatímco někdo jiný by při takovém oslovení vyletěl z kůže.

Takže je dobré nezapomínat na jedno ze základních pravidel etikety. A sice, že je vhodné zeptat se člověka, se kterým navazujeme kontakt, jak si přeje oslovovat. Ostatně, v domovech seniorů, kde si klientů váží, se při přijetí už nyní zpravidla na toto ptají. A každý si pak může vybrat, jestli chce být Pepíček, Pepa, Josef, pan Josef nebo pan Novák.

domov pro seniory psychika
Hodnocení:
(4.9 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Markéta Eliášová
Nesnáším, když mi lidé říkají Markétko. Říká se mi Már, Markí, Maky, Markét, Markéto, z legrace Markule, ale Markétka opravdu nesnesu. Většina lidí mi řekne: "Vždyť je to strašně hezký!" ale pro mě to je jako nadávka. Jednou, když jsem byla malá, jsem se byla podívat na den otevřených dveří do kroužku keramiky. Po pár dnech jsme si s mámou přišly pro naše výrobky. Na mém výrobku byl nápis "Markétka" aby se vědělo, kdo to udělal. Úplně mi to v té době keramiku zprotivilo a i teď, když vidím moje staré výrobky, rozesmutní mě. Připadám si jako náročná, když lidi opravuji, ale mě to vážně vadí. Rovněž nesnáším když mi někdo říká za každým slovem zdrobnělinu, jak už popsala Elena Valeriánová, jako například: "Markétko, tady máš dáreček, zavři očíčka a nastav ručičku..." Stačí snad: "Maky, tady máš dárek, zavři oči a nastav ruku", ne? Kdo je stejného názoru ať napíše.
Marie Faldynová
Lidem, kteří mi říkali Maruško, jsem nevěřila, že jsem jim opravdu tak milá. Na zdrobněliny jmen dospělých jsem si zvykla až v církvi. Máme tam moc milou maminku čtyř dětí, které automaticky říkám Pavlínko. Máme tam i Slávečka, obětavého pracovníka s dětmi, máme tam Zdeničku, Zdena je máma, aby se to odlišilo. Všem zdrobnělinami neříkám, ale k někomu ta zdrobnělina tak nějak patří.
Naděžda Špásová
Zdrobnělinu mého jména nesnáším, je jen pár jedinců, kterým to toleruji a není to nikdo z rodiny. U někoho mi to přijde normální, znala jsem pár kolegyň, u kterých to bylo přirozené. Nepoužívám to ani u našich dětí, jen vnučka je Anna a Anička je normální.
Jarmila Fialová
Zdrobněliny nesnáším hlavně u oslovování, a když se vyjadřuje dospělá osoba. Dnes mě třeba nadzvedl popisek u fotky "Koníček". Takhle se vyjadřují děti v mateřské škole.
Dana Puchalská
Snad ještě horší než zdrobnělina je mladá paní. Občas je to k pláči. V mládí jsem byla víc než vzteklá,když mi jedna paní říkala Dáda,to mi hlava nebrala.
Elena Valeriánová
Když bylo synovi asi sedm let byla jsem s ním na odběr krve z prstu. Když jsme vyšli od lékařky šel vedle mě kus cesty celý nasupený. Tak jsem se ho ptala, co mu je, že přece ten píchanec nebolel. A syn na to: bolel, protože já nemám žádný prstíček a nedostal jsem píchaneček a doktorka mi nemá říkat Jeníčku! To mu bylo sedm. Mně bylo asi šedesát a poprvé jsem šla na akci pořádanou nějakým spolkem žen - Den seniorů. Připadala jsem si, že ty mladice, které akci měly na starost, si o nás ostatních myslí, že jsme infantilní a slintající stařeny a staříci. Každé druhé slovo zdrobnělina. Dáreček, židličky, kafíčko, ... A pak jsem si uvědomila jedno, že ta "děvčátka" mají vlastně už taky pět křížků na hřbetě. Víckrát jsem na takovou akci nešla.
Marie Hrádková
Dobrý den, zajímavý článek. Čeština je zdrobnělinám příznivě nakloněna. Angl. je v tom jiná, v podstatě mají jen "little" čili "malý" plus jméno nebo podstatné jméno. Zato španělština zdronělina jen hýř1, přidává se koncovka "ita" a "ito" a to nejen k vlastním jménům, ale i k podst. jménům. Divte se, dokonce i číslovkám: například dvě - dos, zdrobnělina dositos. Zdrobňuje se mnohem více než u nás zvláště v Latinské Americe.
Eva Kryšková
Já tedy zdrobnělinu svého jména nikdy ráda neměla. Snad ještě variantu "Evča" a jako malá jsem měla ráda variantu "Evulína". Teď bych ráda byla už jen "Eva", ale bohužel ta odporná zdrobnělina měl pořád všude pronásleduje, ať se tomu bráním jak chci, asi kvůli mému malému vzrůstu.
Soňa Prachfeldová
Myslím, kdo nesnáší zdrobnělinu svého jména, že se ozve. Myslím, že moc zdrobnělin nepoužívám.
Petr Adámek
Dlouho jsem si nemohl zvyknout na to, že lékaři, hlavně kardiologové, říkají místo "srdce" "srdíčko". Kladl jsem s otázku, jestli to patří spíše mezi "bolí mě nožičky, ručička" nebo mezi "pličky, bůček, stehýnko nebo křidýlko". Nakonec jsem došel k závěru, že je to asi takové, jako když mi lékař řekne "měl byste víc chodit na sluníčko" (a ne "na slunce"), to mě přece taky neuráží, že.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.