Smíchem se dá překonávat bolest. Sice na krátkou dobu, ale funguje to

Jan Werich vzpomínal na to, že při léčbě těžké nemoci nechal do nemocnice přivézt grotesky místo filmů, které v nemocnici měli, nachechtal se nejen on, ale všichni pacienti s ním. Lékaři na tomto vzorku pacientů viděli, jak se jim všechno rychleji hojí. Já se směju ráda, Werichovo pohádky a Saturnina jsem jeden čas uměla pomalu nazpaměť. Humoristické knížky čtu nejraději.

Ráda se směju,ale ne na povel. I když se musím přiznat a to bez mučení,že mi stačí fakt málo. Nedávno jsem si pustila starý televizní film s J.Pivcem a J. Šejbalovou a bylo mi krásně.

Smích je životadárný, viděla jsem to u tatínka, který měl dvacet let amputovanou nohu a navzdory bolestem dokázal vždy udržovat veselou náladu ve společnosti. S manželem jsme měli podobný humor 47 let a pomáhal nám zvládat nelehké chvíle. S úsměvem je komunikace s lidmi snadnější, znám i několik lékařů „humoristů“, k nimž se těším.

Úsměv a smích jsou pro mě trochu z jiného soudku. Zatímco v úsměvu cítím spíš jemnou něhu, ve smíchu, hlavně hlasitém, je víc spontánního uvolněného veselí. Samozřejmě to může každý vnímat jinak. Jsem ráda, že jsem po nedávném období neztratila důvod se usmívat, natož smát. Tady v Týně se směju hodně a mám k tomu svůj důvod - kočky Babetu a Waldu (i když teď jsou s Marcelou v Praze) a veselé řeči zdejších známých, hlavně mužského rodu. :-D

:-) :-) Mně stačí obyčejné zrcadlo. Od loňského 31. srpna, kdy mě obličej se slzami štěstí, stékajícími po tvářích přivítal, mě nezklamalo :-) :-) :-)

:-) :-) Mám to podobně! Na pozadí nb mi sice straší Franz Josef II., s bráchou jsme mu krapet podobní, i v záchvatu podagry mě ale potěší portréty pospolitých surikat, případně dva zmrzačení kočičí sourozenci, kteří se mnou sdílí celu... :-) :-)

Uměle vyvolaný smích je pro mě nepřirozený. Kdysi jsem to zkusila - a vydržela pár vteřin. Dala jsem si na pozadí notebooku fotku černobílého kocourka sedícího v trávě. Při každém otevření ve mně vyvolá úsměv, pozdravím ho. Tak několikrát za den. A je mi fajn. :-)

:-) :-) Budiž i v nemoci optimismus a veselí, až se z trpícího stane simulant! Neznáte? :-) :-)

Vzpomínám si na několik situací, kdy hrozilo, že mě ten záchvat, což je pro danou situaci výstižné, snad ani nepřejde. Nikdy nezapomenu na spontánní návštěvu, kdy došlo na vyprávění zážitků se zvířaty. Slzy tekly všem zúčastněným, sám vypravěč musel udělat pauzu. Smál se i bývalý manžel, což je co říct. Dál na kapitolu z knihy známého herce, kdy jsem se díky smíchu stala terčem výčitek nemocného stejného dotyčného. To jeho ty jsi dobrá, mně je blbě a ty se tu klidně směješ, ve mně bohužel vyvolalo záchvat další. Když mi totiž táta knížku dával, že si ji přečetl a už ji nechce, dodal, to se nachechtáš. No a do třetice poměrně nenápadná situace v kině na českém filmu cca z devadesátých let, kde jsme byli s příbuznými. Bývalý na nás nejdřív syčel, potom do nás strkal, posléze do nás kopal, a když jsme nakazili několik řad, vzdal to a dělal, že k nám nepatří. A ještě na cyklus školení,kde jsme měli poslední hodinu prostor na historky z praxe. Nejdřív mluvila lektorka, pak začali vzpomínat ostatní, a bylo to veselé natolik, že si člověk i něco zapsal. Otázka je, kam, že.

Mozek se dá snadno ošálit a je mu jedno, jestli se směju spontánně nebo nuceně. Zkuste se před zrcadlem snažit o smích. Budete u toho vypadat tak, že se chtě nechtě nakonec sami sobě zasmějete. Možná je to o to zdravější, že je to vaší zásluhou. :-)