Blanka (71): Přišla jsem o muže a teď i o místo, které jsme milovali

Měla jsem hezkou chalupu po babičce a po rozvodu jsem ji nechala zrestaurovat a jezdil tam sama. Bohužel, nevlastnila jsem auto a vlakové spojení bylo zdlouhavé a sama jsem nemohla na tak daleko o chalupu pečovat. Nakonec jsem ji musela prodat. Naše rodina ji vlastnila plných 100let. Loučila jsem se sní velmi těžko, dětem se tam líbilo, ale prodej byl nejlepším řešením. Už je to 20 let a stále vzpomínám, jezdím tam jen udržet hrob rodičů. Ale vím, že jsem udělala dobře.

Milá Blanko, v příběhu píšete, že když chatu prodáte, budete se trápit v bytě. Není to pravda. Zkuste jít ven. Nejprve jen nakoukněte. Chce to sebrat odvahu. Pokud otevřete jedny dveře, je jedno které. Ty ostatní musíte zavřít, natrvalo.

A také by mohla přijít velká voda, požár nebo zemětřesení ... Člověk je naštěstí tvor přizpůsobivý a při troše snahy si zvykne.

:-) :-) Netřeba zoufat, podobné příběhy jak z jarmarečních kalendářů mají být naší životní posilou a připomínkou, že je dobré si občas vyměnit spodní prádlo. A to znáte?... :-) :-)

Chudák paní tak či onak trápení ji nemine.

No jak by dotyčná dáma chtěla řešit vypořádání dědictví? Že by chatu rozpůlila?

:-) :-) Škoda, že často nevíme, nebo nevidíme, že nám "voda teče do bot" naší vlastní vinou. :-)

:-) :-) Příběhy lidí sebou nesou i slzy všeho druhu. Před sedmi lety si na mě vzpomněla kolegyně ze studií právě poléčená s prsním nádorem, prý ji chybí moje sarkasmy, hyperboly a černý humor z časů, kdy jsem se sám před padesáti lety potýkal s neduhy postupem času roztomile rozvinutými. Bavili jsme se hustou korespondencí, až při občasném dálkovém a dlouhém hovoru slzela smíchem, že mi ucho vlhlo, stínem byly její stesky na starouše líného a věčně zavřeného ve své cimře bytové i chalupní. Ani mi nemusela posílat rodinné foto, už jen z popisů bylo zřejmé, že pantáta vlekle churaví a jeví symptomy HVH, jinak hercna v hajzlu. Občas jsem připomněl, že by to chtělo felčara, a možná i fofrem, leč dávná kamarádka mávla rukou, starouš že po doktorech chodí, ti by přece měli něco poznat. Před dvěma lety jednou pozdě večer psala mi s hněvem, že ten její se zase někde zapomněl a že ho vezme paličkou, sotva se objeví ve dveřích. Z chystaného dramatu stala se suchá a věcná próza; tatík už v tu dobu ležel na patolce, nepomohl ani mimotělní oběh při pokusu o záchranu po masívním infarktu, hektické prý bylo to srocení na dálničním odpočivadle, kde pána našli zhrouceného za volantem, policie, sanita, vrtulník... Od té doby vytratily se naše kontakty, žádné majly, zprávy a hovory, s prsním čertem v záloze užívá si drahá mi kdysi kolegyně chalupy i bytu, je údajně spokojená, když má, co si udělá, jenom by se jí na stará kolena hodilo řidičské oprávnění... :-) :-)