Kde domov můj

Ahoj Hani, čtu až teď a docela jsi mě dostala, ale vlastně, i ti ostatní. Ten článek je přece o tobě a o tvém smutku a strachu ze samoty. Věřím, že jsi už moc dlouho sama a je ti z toho smutno, ale jen ty sama se musíš vzchopit a nařídit si nějakou malou radost. Tolik hezkých článků jsi napsala, takže máš i hezké vzpomínky. K těm se vracej a to nehezké si zakaž. Zase přijdou pěkné dny, vysvitne sluníčko a bude líp. Moc ráda bych se s tebou někdy viděla, určitě spolu něco vymyslíme. Jen co přestane ten hnusný kovid. Ozvu se ti, mám tě v přátelích. ♥

Kdo z vás nikdy neslyšel o takových případech o kterých jsem psala, ať se přihlásí. Buďte rádi, že se vás to netýká. Ještě jednou zdůrazňuji, že vám to přeji a doufám, že moje omluva už bude stačit.

Mám tři domovy : za prvé svou vlast, které si vážím a miluji ji, za druhé své rodiště, kam se ráda vracím a mám ho ráda a za třetí své město, ve kterém žiji téměř celý život. Nic z toho bych neměnila.

To je smutný text. Stává se. Každý máme jiné zkušenosti. Ale znám opačné situace, že lidé za velkou louží mají domov stále v Čechách, že se rodiče a děti o sebe starají a s důvěrou zůstávají ve svém milovaném domě. Pro mne je domovem tato zem ve chvílích radosti i bolesti. Tak to měli i moji předkové.

Ráda se vracím podívat na místa rodiště a dřívějšího domova - nic falešného na tom nevidím. Ani naštěstí neznám ve svém blízkém okolí lidi, kteří by takový vztah, jak je uvedeno v článku, k domovu, vlasti a rodičům měli. ..

Také děkuji za Váš článek a myslím si, že píšete, jak cítíte, a nepřetvařujete se. Sama pocházím z dysfunkční rodiny, otec maminku a mne tyranizoval. Doma se nesmělo topit (teplota uvnitř se pohybovala okolo 11 stupňů Celsia), nesměla se pouštět voda, natož teplá, i jídlo bylo dost omezeno. S maminkou jsme zažily hlad, otec si naopak užíval života (exotické dovolené a dobré jídlo). To všechno se odehrávalo v 70. a 80. letech 20. století. Přesto maminka otce nikdy neopustila, nevěděla kam jít, její nízký plat pokryl jeho potřeby, on sám nepřispíval téměř na nic. Z tohoto tzv. domova jsem utekla do nejdříve. Dodnes se potýkám s těžkými psychickými i fyzickými následky. Teplo domova jsem nezažila a ani se k rodičům nikdy nevrátila.

Myslím si o sobě, že jsem doma všude tam, kde si vybalím kufr . Ale teď ve stáří si domova vážím. Do pěti let jsem žila v domě, který ještě stojí v Hodkovičkách, ale kolem je vše jiné.. Tady, v domě o padesát metrů dál než jsem prožila dětství a mládí, bydlím od roku 1976 a tady domov mají i děti, když mne navštíví. A jí cítím, že je to pravý domov se vzpomínkami. Ale všude, kde jsem zanechala stopy, u babiček, na chatě a v chalupě, se stále cítím dobře. Děti mají své domovy, kde si je vytvořily se svými partnery a dětmi. A já se z toho raduji.

Paní Miloslavo já děkuji za pochopení

Děkuji za Váš článek, ukazujete, že není vždy všechno růžové. Také znám bohužel ze svého okolí případy, kdy děti domek chtěly, ale starat se o nemocné rodiče nikoliv, i když oni jim láskyplný domov a pěkné dětství poskytli. Prosím, nebuďme unáhlení ve svých soudech, vždyť autoři tu píší upřímně, jak to cítí.

Já jsem si neuvědomila, že vás všech se to netýká. Tak než mě ukamenujete , tak se ještě jednou všem omlouvám a přeji, aby vám ten šťastný život nikdo nepokazil a ani já.