„Víš, kolik jsem přibral?“, zavolal manžel s podtónem schovaných vyšších decibelů a pokračoval: „Pět kilo! Furt mi něco podstrkuješ a znáš mě, já to všechno sežeru.“ „Ale, ale, letos jsem vařila a pekla o hodně méně, než v minulých letech. Protože už dlouho mi vnucuješ myšlenku, že teď, ve stáří, jíš jenom jako ptáček. Že se ten opeřenec v tobě na Vánoce přemění v pštrosa, na to jsi nepomyslel,“ snažila jsem se vysvětlit. A jak jsem byla v ráži, pomalu jsem poznamenala: „Jsem myšlenkami hodně vepředu, a tak už vím, co ti dám k příštím Vánocům.“ A čekala jsem na odezvu. Než se moje potichu vyslovená slova dostala k mozkovým závitům mého manžela, zažívala jsem chvíle klidu. V okamžiku prozření bytem zahřmělo: „Ty ses asi zbláznila! Vždyť jsme ještě nestačili vyhodit papíry a krabice od letošních dárků!“ Potutelně jsem se usmívala a kochala se manželovým rozhořčením, které se záhy změnilo v ušklíbnutí. Pochopil, že si z něho dělám legraci. „Hele, kdybych měl problémy se srdcem, tak by to se mnou mohlo seknout,“ už v klidu zhodnotil situaci. „Vidíš, to je dobrý nápad, příští Vánoce si nadělíme defibrilátor,“ sdělila jsem s úsměvem. „Jenom aby nebylo pozdě, protože jak tě tak poslouchám, pepka mě určitě klepne dříve, ta na další Vánoce čekat nebude.“ „To je ale morbidní přemýšlení, tak raději tuto nesmyslnou debatu utneme,“ ukončila jsem naše špičkování.
Jak stárneme, uvědomujeme si, že se mění i naše stravovací vánoční zvyky. Už pro nás dva nepeču šestnáct druhů cukroví, ale jen polovinu, ze které značnou část dávám potomkům. Už nepřipravuji dvě kila bramborového salátu, řízky pro regiment, chlebíčky ze dvou vek, jednohubky z deseti rohlíků. Na vánočku nepotřebuji dvě kila mouky, kvůli omezenému přeshraničnímu pohybu nejezdím do Drážďan pro štolu. Přesto jídlu věnujeme více pozornosti než v jiném ročním období. „Jdeme se projít, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu a tělo protáhli,“ vydala jsem pokyn před polednem. „Co tak najednou?“ divil se manžel. „No, v bytě máme nějaké divné klima. Představ si, kalhoty se mi ve skříni srazily, nemohu je dopnout,“ informovala jsem o motivaci procházky. „Tak, srazily se, říkáš? A není to náhodou tím, že jsi mě v jídle chtěla dohonit?“
Slovní přestřelky pokračovaly, úsměv střídala dobře míněná pošklebování a pošťuchování. „Psychologové tvrdí, že členové mnoha rodin se na Vánoce hádají, někde tak silně, až to pokračuje hluboko v následujícím roce,“ přemítal manžel s beranicí na hlavě, zakuklen v tlusté šále. Ani chladný den neochromil jeho smysl pro analyzování té či oné situace. „Někde jsem četl, že lidé jsou schopni se u stromečku i poprat,“ dodal. Do podobných debat jsem se nechtěla pouštět, proto jsem jen občas zamručela něco, co mohlo být souhlasem. Užívala jsem si prosincový den s teplotou mírně pod nulou, bezvětří a chrupající troškou sněhu při každém kroku. Jenže monologu na téma rodinných vztahů o Vánocích jsem neunikla. „Co kdybychom chvíli mlčeli, každý zavzpomínal na své příbuzné, kteří již nejsou mezi námi a problémy jiných nechali na pokoji?“ pokusila jsem se o zmírnění „vědeckých“ rozborů. „Ale jo, ale ještě jednu poznámku,“ neodpustil si manžel a pokračoval: „Někde prý po sobě i házejí všechno, co jim přijde pod ruku. To pak nelítají jenom talíře, ale i hrnečky, skleničky, vázy, mísy,“ dokončil svoji myšlenku. „No, nejsem si jistá, že to někde dojde tak daleko. A jestli po sobě neházejí vázy z doby dynastie Ming, tak ať si vánoční veselí užije každý, jak je mu libo,“ dodala jsem s nadějí, že to bude poslední slovo.
Po procházce jsme si doma pustili další pohádku, uvařili kávu a každý si vzal svůj talířek s kouskem vánočky a několika kousky cukroví. „Víš, co uděláme příští Vánoce?“ vyslovila jsem provokativní otázku a nedala se rozhodit: „Připravím nepečené cukroví, na které jsme letos dostali recept od naší sousedky. Ingredience máme ve špajzu po celý rok. To se smíchají jedno kilo zdraví, půl kila lásky, 200 gramů pusinek, 100 gramů porozumění, 2 polévkové lžíce pohlazení, 300 gramů rodinné pohody, 200 gramů humoru, podle chuti trpělivost. Po zpracování se ujídá po celý rok.“ „Tak to beru, to určitě neztloustnu, a navíc tento recept můžeme doporučit všem našim známým,“ usmál se manžel a zeptal se: „Co že mi to příští Vánoce chceš dát za dárek?“
