Pokud se vám vybavil při přečtení nadpisu mého článku Jiří Wolker a jeho báseň Poštovní schránka, vězte, že následující řádky s ní nemají nic společného. Básník píše o schránce, do níž dopisy vhazujeme, aby byly odeslány. Já píšu o schránce, do níž dopisy dostáváme. Samozřejmě nejen dopisy. Také pohledy, i když ty méně často než před lety, složenky, noviny zdarma, letáky a podobně. Mimochodem, letáky mi nevadí. Dokonce jsem ráda, když nějaký ve schránce najdu. To se ovšem v poslední době stává zřídka. Jejich doručovatelé, buď z pohodlnosti, nebo proto, že mnozí obyvatelé našeho domu mají na schránkách výhružnou cedulku Nevhazovat reklamní tisk, nechávají balíčky letáků v igelitové tašce ve vestibulu před vchodem do domu.
Samozřejmě nevím, zda vaše dopisní schránky slouží i jiným účelům. Možná ano. Jako ta moje. Moje dopisní schránka je totiž také schránka potravinová. To znamená, že do ní vkládám různé dobroty, které nechci mít doma, abych je neukázněně hned nesnědla. Především čokoládu a čokoládové sušenky. Taky třeba cibulové kroužky, které vozím do Litoměřic, protože Jendovi a Britney chutnají. Snažím se tak omezit své noční stravování. Přes den se ovládnu. Ale v noci po probuzení je vůle poněkud oslabená. A já mám jistotu, že se nevydám ze třetího patra přes dvůr do předního domu, kde máme schránky. Už jsem vyzkoušela leccos. I špajz jsem na noc zamykala a klíč schovávala někam do výšin. Nebo do almárky na balkoně. Nic nepomohlo. Schránky máme několik let nové. Na šířku, zapuštěné do zdi. Vejde se toho do nich hodně. Příslušné dobroty vždy zasunu až dozadu, aby vepředu zbylo místo na poštu.
Dřív jsme měli ploché schránky přidělané na zdi. Tam se toho vešlo míň. Ale i tak schránka plnila i funkci schránky potravinové. Do ní dávala jídlo hlavně maminka. Pro mě. Bydlela v předním domě, měly jsme společnou schránku. Ve snaze mi pomoct mi do ní občas vložila něco z toho, co uvařila nebo upekla. Francouzské brambory, rizoto, žemlovku, kousek kuřete a mnohé jiné. Jídlo bylo třeba do schránky pěkně nahňácat, aby šla zavřít. Někdy jsem byla překvapena, co všechno do ní maminka dokázala umístit. Nechtěla jsem to po ní. Dokonce jsem ji mnohokrát prosila, aby to nedělala. Že každé ráno, když jdu do práce, vím, co budu mít k večeři. Marně. Holt, myslela to dobře.
Když ze schránky vyndávám, nebo do ní dávám své dobroty, kolemjdoucí si toho občas všimne. A já se zapýřím studem. Což naštěstí nevidí, protože jsem k němu obrácena zády.
