Jak propadnout svému koníčku, ale nepropadnout posedlosti

:-) :-) Genealogie jako obrana neblahých atavismů je hodna posedlého koníčka. :-) :-)

Tak to je dobrý úspěch - spolupráce s vojenskym archivem, každá nalezená informace, I když smutná, je vzácná..

Ještě mi to nedá a musím poděkovat Zuzce P., že mne navedla tenkrát před časem na Vojenský archiv, kam jsem napsala, protože jsem hledala jednoho předka, který se ztratil. A archiv mi odepsal a já se dozvěděla to, co jsem chtěla. Jak zemřel v lazaretu a je pochován ve společném hrobě v Lipníku nad Bečvou. Nad některými životními osudy předků se mi kolikrát tedy chtělo brečet... :-(

Opravdu velice ráda jsem si přečetla všechny vaše příspěvky a jak vidím, nebyla jsem v této "posedlosti" sama, což mne uklidnilo :-)) . Pro zajímavost k té úvodní fotce: je to pro mne úplně cizí rodina, do které se přimíchal jediný můj předek, a sice ten prcek v první řadě uprostřed. Když viděl v ulici, že se něco děje, neváhal a vnutil se doslova též na fotku. Takhle jsem převzala vyprávění...teď jen lituji, že jsem dřív za mlada neměla zájem ani čas víc poslouchat...moc by mi to pomohlo, protože rodokmen mám v počítači a pro zajímavost ke každému člověku, o kterém jsem něco věděla, jsem napsala jaký byl, či nějaký příběh o něm.

Zájmů jsem měla vždycky vícero, ale dařilo se mi, asi i díky okolnostem, včas přibrzdit. Takže posedlost se mi vyhnula. Genealogií jsem se také zabývala, ale spíš tak, že jsem byla nápomocná tu a tam rodin. členům, kteří se do Stromu života pustili. Našla jsem v pozůstalosti dost křest. a oddac. listů, tak jsem k nim pořídila kartičky, kdo, kým čím komu byl, našla jsem i nějaké staré fotografie, naskenovala a měli jsme se synem štěstí, že se nám přes My Heritage ozvali lidé, se kterými jsme měli něj. vzdálené předky. A došlo k dalším vzájem. výměnám fotek a dat. Naposledy jsem vypomohla neteři údaji a fotkami, ta se do toho pustila velice fundovaně, dala nám to k posouzení a příp. opravám, pak to rozmnožila pro všecky zájemce v rodině. Bohužel mi chybí více údajů k rodině otce a i když vím, kam se obrátit, tak přeci jen počkám, zda se odněkud z příbuzenstva nevynoří to, co údajně sestavil on sám. Neměla jsem o tom tušení. Co se mi podařilo - zdokumentovat dědečkovu anabázi coby rus. legionáře - viz můj profil.

Před léty se nám - tedy Zuzce a mně - kolikrát maminka snažila sdělovat nějaké údaje o předcích obou našich rodičů. My jsme však neprojevovaly žádný velký zájem něco se dozvědět. V té době ještě genealogie neměla takovou oblibu, jako v pozdějších letech. Dnes bych se i ráda o pra- i prapra-rodičích něco zajímavého dozvěděla. Vím, že pátrání by zřejmě zabralo dost času a úspěch by byl možná velmi malý. A tak mi postačí pár fotek, o kterých vím, koho zobrazují, dědečkův rodný list a několik dokumentů z Vojenského historického archivu.

Také jsem spočítala ty děti na fotografii, to je tedy nadělení. Já jsem na přání vnuka zpracovala genealogii jen do doby narození pra pra rodičů, potřeboval to do školy. Ale nic jsem nemusela vyhledávat, stačily rodné listy mých rodičů které mám... Ale asi by mne to také bavilo.

Mezi koníčkem a posedlostí koníčkem je už jen tenká čára. Vždy si vzpomenu na svou dnes již nežijící známou Olinku, která byla vášnivá chovatelka koček, ale také sběratelka všeho, co s kočkami souviselo. Když se její život blížil ke konci, nevěděla, co s rozsáhlou sbírkou dělat. Byla nepochybně cenná, ale nikdo ji nechtěl. Ani v muzeu ve Lnářích. Pro paní v domě seniorů bylo nakonec vysvobozením, že u ní degenerativní změny postupovaly tak rychle, že nakonec už ani nevěděla, že nějakou sbírku doma měla.

Jak jednou člověk začne a má zájem, pak jede dál a dál. Genealogie je velmi zajímavá, asi se člověk dozví spoustu souvislostí. Koníčků je hodně a záleží na každém, čemu propadne opravdu moc.

Tak podle mého názoru není vůbec špatné být posedlý svým koníčkem. Je to naprosto zdravá závislost. Já jsem se genealogií nikdy nezabývala. Znala jsem dědečky, babičky, svoje tety, sestřenice, atd., ale dál jsem nepátrala. Mám ráda životopisy slavných osobností, líbí se mi vtrhnout do něčího života, aspoň formou knížky. Když nějakou hezkou uvidím, hned si ji koupím.