Tebe měli vždycky raději! Žárlivost mezi sourozenci je častá a někdy vydrží až do vysokého věku

Tak to já nikdy nepochopím, jak se může rodina k sobě někdy chovat. Máme tři děti, a měli a máme je všechny rády. Možná já trošku nadržuji synovi, ale to dělají i jeho sestry. Může být krásnější pocit, než ten, když je vidím třeba o Vánocích, jak si jejich rodiny mezi sebou rozdávají dárky, chodí spolu na výlety a zvou se k sobě na návštěvu. Rodina je to nejcennější, co člověk má.

Škoda slov. Mávnout rukou a jít dál. Že člověk jako nejstarší leccos odnesl a odpracoval, to potká asi každého. Ale že všichni tři máme po dvou dětech a navštěvovány byly pouze ty jejich a ne moje, to už je jiné kafe. Dneska už umím pokývat hlavou a říct, ať si každý vybere svoje favority. Ale ať od těch nevybraných a opomíjených nečeká víc, než od těch svých vyvolených. Když člověk slyší od známých, že babička pěje pouze chválu na oba mladší sourozence s tím, že my jako bychom ani neexistovali, tak cítí sympatie i od těch cizích lidí. Kteří to nějak nemůžou pobrat. Takže těmi roky jsem se že starší ségry, které mladší sourozenci říkali, ty nám dáváš na Vánoce ty nejhezčí dárky soustavným působením a přehlížením rodičů stala přehlížená osoba, něco jako....to je naše blbá ségra, ona je úplně obyčejná, nic zajímavýho. My máme známosti, podnikáme a umíme v tom chodit. Ona dělá celý život svou jednu práci. Takový nic no. Že mám nejvyšší vzdělání a nikdy od rodiny nic nepotřebovala, se nějak přehlídne. Čert to vem. Nejlíp to říkají mé děti...a ty je potřebuješ? Nepotřebuješ. Tak se na to prostě vykašli. A mají pravdu. Jen se občas zasmějeme. Protože některé historky, které se zdály, by nevymysleli ani ten největší pohádkář....

Obě s Marcelou jsme se shodly na tom, že naši rodiče jednali s oběma stejně. Ale u prarodičů ve vztahu k dětem, tedy našim rodičům, nějaké rozdíly byly. To jsme vycítily ještě i my.

Mám dva mladší bratry o 5 let. Chtěla jsem sourozence, hodně jsem po něm toužila. Až jednou,když jsem přijela z ozdravovny, mi tatínek řekl, že mám dva bratry dvojčata. Byla jsem nadšená. Také jsem se musela o ně starat, vodila jsem je ze školky atd. Nikdy jsem se necítila odstrčená. Před deseti lety nám zemřeli v jeden rok, nejdřív tatínek a za dva měsíce maminka. Dnes jsem ráda,že je mám. Pokud můžeme, tak se scházíme a také si voláme. Máme nyní jen sebe.

My jsme byly čtyři,dva páry,a myslím,že jsme se měli dost rádi.Nestýkáme se moc často,ale vždy se rádi vidíme. Já jako nejstarší jsem byla za menší sourozence vždy odpovědná, ale máma měla raději bráchy,hlavně nejmladšího,sestru zase preferoval otec. Dnes už jsem smířená s tím,co bylo a jak bylo.

S posledním odstavcem plně souzním a doporučila bych i těm, kteří to zažili, nebo zažívají, aby udělali totéž. Zažila jsem to se svými sourozenci a nejen s nimi. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že vedle otázky proč oni ano, a já ne, je možné se zeptat: A proč ne?

Rivalita mezi sourozenci je bohužel častá. I já ji prožila. Není ale nekonečná, lidé se mění, odpouští, a tím se situace často hodně vylepší.

Tato sourozenecká rivalita asi funguje e všech rodinách - někde se v dospělosti jaksi "oklepou", jinde je to trauma na celý život. Má známá měla stejný problém, jaký popisuje paní Křapová - čtyři sestry a uprostřed jediný syn, nositel otcova jména, dědic veškerého rodičovského majetku a po celý život rodiči obletovaný mazánek. Na rozdíl od paní Křapové si nikdy společně nepromluvili a od mládí se nestýkají a ani o sobě nevědí - sestry spolu vycházejí velmi dobře. No a já si o něčem takovém taky nikdy se sestrou nepromluvím, ale to už nějak vydržím...

Rodiče mohou mít jedno dítě raději než druhé v otázce dědictví by ale měli všem měřit stejným metrem.

Bohužel to nejsou vždy jen doměnky. U nás doma matka ze čtyř dětí preferovala nejmladšího bratra. On nic nemusel, byl přece malý. Museli jsme munechávat svou čokoládu, protože on ji chtěl - a byl malý, A další a další. My starší jsme to věděli, cítili a trápilo nás to. Jinak jsme se k sobě chovali všichni dobře, podle potřeby si navzájem pomáhali, ale zároveň se matce podařilo - a to jsem hluboce přesvědčená, že to bylo z její strany nevědomé a že to nechtěla - vytvořit mezi námi poměrně chladné vztahy. Já a bratr jsme si asi tak před deseti lety neplánovaně sedli, otevřeli víno a povídali si. Dostali jsme se i na dětství a na protežování jeho osoby. Co mi řekl, mi docela vyrazilo dech. Ví to od dětství a ovlivnilo to celý jeho život. Cítil se provinilý, ví, že za to nemohl (jako dítě toho smozřejmě zneužíval) a snažil se to nějak napravit, ale nevěděl jak. Oběma se nám po tom rozhovoru ulevilo. Zvláště bratrovi, opakoval to několikrát. Tohle bych asi doporučovala všem těm, kdo v dětství cítili, že jsou odstrkováni. Sednout si, popovídat, ujasnit si, jak to kdo cítí. Pokud jsou toho tedy schopni.