Telefonních hovorů ubývá. Raději píšeme než mluvíme
Ilustrační foto: Pexels

Telefonních hovorů ubývá. Raději píšeme než mluvíme

30. 3. 2022

S telefonem v ruce trávíme čím dál více času. Ale nemluvíme do něj. Mnohem častěji jeho prostřednictvím komunikujeme na sociálních sítích, vyhledáváme informace, textujeme.

Člověk, který kouká do mobilního telefonu. To je jev, který se stal běžnou součástí života. Mobil v ruce mají velmi často všichni, od dětí po seniory, od dělníků po vysokoškolské profesory, od nejchudších vrstev až po miliardáře. Zajímavé je však zamyšlení, co vlastně s těmi mobily lidé dělají, k čemu je využívají. Prapůvodní smysl telefonu, tedy hovory s jinými lidmi, totiž pomalu mizí.

Průměrně Češi tráví s mobilem tři hodiny čistého času denně. Jedná se o průměr, takže jsou do něj zahrnutí například i  nemocní staří lidé, kteří nevyužívají takzvaně chytré mobily i malé děti, které je ještě nedostaly. Takže je jasné, že kdyby takový průzkum zahrnoval pouze mládež a lidi středního a vyššího věku, ze tři hodin bychom se hravě dostali na pět, ba výše.

Dříve sloužil telefon výhradně k hovorům. „Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem vždycky večer čekala doma u telefonu, tedy samozřejmě u pevné linky, až mi zavolá můj milý. Ani jsem si neodběhla na zahradu, jak jsem se bála, že zvonění prošvihnu. Máma se mi vždycky smála a říkala, že kdybych se měla z toho čekání počůrat, pohlídá to a vezme to,“ vypráví  jednašedesátiletá Zdenka. Čekání na telefonní hovor mělo své kouzlo, i když to z dnešního hlediska může vypadat, že šlo o pořádnou otravu. Mnozí lidé však byli zvyklí povídat si telefonem i hodiny. Když se rozhodly poklábosit dávné kamarádky, které neměly možnost se často vídat osobně, byl z toho často nekončící příběh.

Nyní však lidé mluví přes mobily mnohem méně a když už je využívají k telefonování, hovory trvají kratší dobu. Dokonce se mezi psychology mluví o fobii, která je vlastně strachem z telefonování. Napsat mail nebo prezentovat svůj názor na sociální síti je pro mnohé lidi jednodušší. Zvykli si komunikovat takto, než aby mluvili. A nutnost někam volat, mluvit, vysvětlovat, argumentovat, jim připadá stresující. Ano, možná to někomu připadá neuvěřitelné, ale mnoho lidí se telefonním hovorům vyhýbá proto, protože v nich telefonování vyvolává nervozitu.

„Mnoha lidem připadá jednodušší naťukat  než volat. Mají pocit, že by třeba dotyčného rušili, že se ozvou v nevhodnou chvíli. Časem taková nechuť může opravdu přerůst v odpor k telefonování, natož, když se jedná o telefonáty cizím lidem,“ vysvětluje terapeutka Jana Novotná.

„V poslední době mám pocit, že když dceři nebo vnučce telefonuju, ruším je. Jsou roztěkané, cítím, že jsem se trefila do času, kdy se jim to nehodí. Vždy se ptám, kdy je vhodný čas na hovor, ony řeknou, ať volám kdykoli, ale já cítím, že to není ono. Nepovídáme se, hovor se nerozvine, je to spíše takové stručné: jak se máš, mám se dobře,“ vypráví sedmdesátiletá Iva. „Naopak s mými dvěma kamarádkami, s nimiž se znám od mládí, jsme stále schopné proklábosit hodinu i víc. Já mám pocit, že na chatu, v internetové diskusi či na sociálních sítích si nikdy nepopovídám, nikdy se tam nedozvím nic hlubšího. Holt, my jsme ještě generace, která byly zvyklá telefonovat,“ dodává.

Ještě jeden rozdíl mezi tím, jak k telefonu přistupovala starší generace a jak nyní ti mladší. Starší lidé pamatují, jak měli u telefonního přístroje ležet notýsek s čísly na své známé, blízké, kolegy. Mnohé si pamatovali. Když přešli na mobily, dál si mnohá čísla pamatovali a byli by schopni je vyťukat, i kdyby je neměli uložené. S tím, jak lidí používajících mobily, přibývalo, přibývalo i kontaktů, takže nyní z několika výzkumů vyplynulo, že sedmdesát procent Čechů si nepamatuje ani pět uložených čísel. Polovina z nás má přitom v mobilu uloženo víc než sto padesát kontaktů. Když mobil ztratíme, jsme, slušně řečeno, v háji.

O tom, že si méně voláme a mnohem častěji komunikujeme prostřednictvím využití datového připojení, svědčí například údaje telefonních operátorů z loňských Vánoc. Objem hlasových hovorů klesl o dvanáct procent ve srovnání s předešlými Vánocemi a mimo jiné se ukázalo, že když už někomu z příbuzných či blízkých voláme, mluvíme s nimi kratší dobu než dříve.

Lidé středního a vyššího věku jednou budou mladým vysvětlovat, co to byly telefonní budky. Za jejich mladých let běžná součást života se stala už nyní historií. Zatímco dříve byly doslova na každém roku, nyní už v Česku neexistují. Poslední funkční telefon v budce býval ještě loni v obci Hlubyně na Příbramsku. Byl tam více než padesát let a loni se stal poslední telefonní budkou v zemi. Už byla odstraněna i tam. Nikdo ji nevyužíval.

Nicméně pro mnoho lidí stále bude používání telefonu spojeno s mluvením a to je dobře. Protože právě telefonní hovory mohou nahradit aspoň částečně osobní kontakt. Při povídání si vždy řekneme víc a podstatnější věci než když se snažíme žertovat, oslňovat, chlubit se nebo kritizovat jeden druhého na sociálních sítích a v internetových diskusích.

mobily technologie životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
Paní Šenbergrová, děkuji za reakci a že jste to celé přečetla, nedělá mi potíže psát i číst delší články. Nemám rád ty krátké, rád se něco od druhých dozvím, ale chápu, že někteří píší z telefonů, to já bych raději nepsal vůbec. Ale pokusím se být stručnější i já. Máte pravdu - musím bý i ohleduplný k jiným, jak mi psal i pan Nebuželský.
Antonín Nebuželský
Tak hodně invence přeji.
Martin Vrba
06:24 Pane Nebuželský, já píši články a reakce sobě rovným, tedy pro ty, kteří jsou zvyklí přečíst za den i celou 300 stránkovou knížku nebo stejný obsah různých dat z různých oborů. Pokud Vám to dělá problémy, nebo vás to nějak trápí, že nestíháte, tak si to rozdělte na více úseků (odstavce zde nelze dělat), které jste schopen pojmout, nebo to nečtěte vůbec, ale v prvé řadě se nevyčerpávejte kritikou nad schopností druhých. Každý přece podle sebe, já vynechávám například i holé věty jiných o kytkách – jsou to pro mne příliš „dlouhé články.“
Daniela Řeřichová
Sice nepatřím k těm, co „visí“ na telefonu, ale mám v okolí několik starších lidí, kteří jsou vděčni, když si mohou popovídat, tak tu hodinku večer obětuji. Telefon nevypínám, nevím, kdo bude něco potřebovat. Jinak řeším záležitosti spíš e-mailem nebo prostřednictvím WhatsAppu.
Lenka Kočandrlová
V mládí jsme měli doma po skoro 10 letech čekání tzv.skupinový telefon,což byly asi 4 rodiny na jednom drátě,každý měl svoje číslo,ale když volal jeden,ostatní nemohli a museli čekat,až zavěsí.Často někdo telefon špatně pověsil a už se nikdo nedovolal,muselo se volat na poruchy a oni s tím pak něco dělali.....Velmi jsme se bavívali voláním na jen tak vymyšlené číslo,nebo si našli legrační jméno v seznamu a kochali jsme se tím,jak někdo na druhé straně nadává. V práci,o dost let později,bylo nutné vše zařizovat a domlouvat telefonicky,tak člověk visel na aparátu hodně.No a od éry mobilů se to ještě zintenzivnilo.Ale již tehdy jsem přístroj večer v 8 vypnula a zapnula ráno v 8. V sobotu a v neděli vypnuto celý den,kromě nějaké zvláštní záležitosti.Dnes telefonuji málo,vypínám často,mám obyč mobil,zcela mi to stačí.
Antonín Nebuželský
Nevolám ani nepíšu nijak moc,tudiž nemám moc přehled.Nicmeně si myslim,že lidi volají přes wats app, tedy přes data.A to asi není viditelné jako hovor,ale jako data na internetu. Ale třeba se pletu.A pane Vrbo ,pište ty reakce kratší,jestli chcete ,aby to lidi četli.Dekuji.
Jana Šenbergerová
Pane Vrbo, uf! Ale přečetla jsem od začátku do konce, proto se mohu vyjádřit k vaší otázce. Dovedete si představit, že jsme dříve nikdy neměli doma telefon? Zřejmě jsme ho v době mého mládí nepotřebovali, neboť veškeré příbuzenstvo bydlelo v jednom městě a v jeho blízkém okolí. Příbuzní se pravidelně aspoň jednou týdně v neděli setkávali a u kávy s bábovkou probrali všechny důležité věci týdne minulého a připravili se na ten budoucí. Když jsem během studií byla mimo své bydliště, byly prodlevy v osobní komunikaci závislé na mých potřebách finančních. Když došly peníze, musela jsem domů. Když jsem se po provdání přestěhovala ještě o kus dál, psala jsem dopisy. Bylo velmi úlevné, dovědět se o jakémkoliv problému, když už byl vyřešen. S přáteli jsme využívali dobrodiní jediné blízké telefonní budky, která stála před naším domem. Domluvili jsme si čas příštího volání a pak občas přešlapovali, když nás někdo předběhl a také se potřeboval vypovídat. Své obchodní záležitosti vyřizoval manžel z telefonu v restauraci, která byla ve stejné budově. V současné době má každý z rodiny svůj telefon - mladí chytrý, staří = chytřejší si zatím vystačí s tlačítkovým. Neustále mám problémy, protože bývám jinde, než můj telefon, který většinou leží v suchu a teple doma na stole. Zatím jsem této závislosti nestihla podlehnout, ale obávám se, že až "vyměknu" a koupím si dotykáč, bude i se mnou amen. Pokud jde o vyjádření v nadpisu článku, musím uvést na pravou míru, že mnohem raději mluvím než píšu. Jedno jestli telefonem, nebo bez.
Martin Vrba
Jak šel čas v komunikaci tak od 70. let v naší širší rodině? Úvodem na skok rovnou k dnešku: Neřekl bych, že telefonních hovorů s příchodem chytrých mobilů ubylo, ale že ohromně přibylo všech jiných elektronických kontaktů, které se vedraly i do těch normálních lidských „face to face”, kdy patřilo ještě v letech 70. ke slušnosti, že si při povídání ti dva hleděli do očí, později stačilo jen na sebe, ještě později při tom minimálně jeden už čučel na televizi, později oba čučeli na televizi, ještě později i celá společnost přešla na to, že v místnosti byla zapnutá barevná televize bez zvuku (tam Hudba z respiria) a každý z devíti – dvanácti lidí se snažil, v době, kdy ten právě hovořící se musel nadechnout, se mu tam vtlačit svou větu ke svému tématu. Později kvalita komunikace dosáhla zase „větších“ kvalit. Už se nečekalo na pauzy k nadechnutí, až někdo něco dořekne, ale všichni mluvili přes sebe o různých tématech, každý byl hlavně rád, že si to svoje řekl, i to bylo považováno za úspěch, zázrakem bylo, když se věší část lidí tématu chytla a v prostoru přežilo téma hovoru tři minuty, nejčastěji to ale dotyčný ani nedořekl a místností běželo paralelně dalších několik témat ostatních. A tak ti, kteří nás určitě sledovali, protože to byla jejich práce, tak měli těžkou práci – muselo to na nich zanechat stopy. Museli od sebe odfiltrovat témata politická od takových, zda už kvetou primulky a u těch, zda se nejedná o šifrované zprávy a do toho se jim tam zapletlo současně, že teta Máňa má už konečně žlučové kameny venku s tím, že sotva hrobníkům Brežněv upadl do hrobu, že Moskva hlásí – 1 Andropov. Tato doba byla vystřídána dobou porevoluční a za ní přišla doba digitální, kdy se navzájem všichni dál moc neposlouchali, ale nevím proč, se neustále fotili svými digitálními fotoaparáty a později těmi chytrými fotoaparáty a ty snímky si hned navzájem ukazovali a nevynechali ani své známé, kteří byli zrovna na jiných sešlostech a ti jim za odměnu posílali zase své snímky. Doba šla ale dál, dnes už se na sebe ani moc nekoukáme, každý kouká jen do toho svého telefonu, přijímá SMS a dokonce videa, mladší si dělají domácí úkoly, plánují dovolenou, ti podnikající vyřizují pokyny pro podřízené, podřízení přijímají pokyny od nadřízených, těm starším klidně i usteleme pod dekou a oni poklimbávají, ale telefon mají stále při ruce zapnutý v pohotovosti, to kdyby nastal konec světa, tak aby je o tom informoval jejich obecní úřad a oni to třeba nezaspali, ale snad je jim všem dobře z toho pocitu, že jsou v jednom chumlu s těmi druhými – ve velké rodině, kde si všichni pomáhají, když je potřeba a zároveň ve spojení se svými kamarády na Bahamách, v USA, v Izraeli nebo jen v Dolních Počernicích, s babičkou ve Vinohradské nemocnici a u toho sledují válku na Ukrajině, jedí chlebíčky a vzájemně se trumfují, kdo kolik už poslal na konto na Ukrajinu a kdo hodí do prostoru větší nadávku na Putina. Jsme všichni propojeni s celým světem, ale občas se mi zasteskne po době, kdy nám přišel koresponďák od telekomunikací podobného znění: „Oznamujeme vám s radostí, že s připojením vašeho bydliště do telefonní sítě se už počítá v příští pětiletce a tak nám obratem na tomto lístku zaškrtněte, zda vaše žádost o zbudování stanice ještě platí, zda chcete samostatnou nebo společnou pro 2 – 3 – 4 účastníky.“ Když jsem chtěl kdysi zavolat sestře do USA, tak jsem musel na Hlavní poštu a držet si stopky v ruce, abych nepřekročil své finanční možnosti – většinou do 500 Kčs za pět minut hovoru tak jednou za tři měsíce a ona byla ráda, když zaslechla zvonit z Jindřišské ulice projíždějící starou tramvaj cink – cink a jinak jsme jen posmrkávali, protože se nám po sobě stýskalo. . . . . . Ale svět byl nějak pochopitelnější. A jak to bylo u vás, stejné, nebo naše rodina je nějak výjimečná?
Jindřich Berka
Dobrý den, nemyslím si, že by telefonování ubývalo. Spíše přibylo. Proč? Kamarádky slyším klábosit v MHD, na ulici, v parku a někdy i bohužel vidím i při řízení. Také v době shonu aspoň děti se ozvou rodičům nebo prarodičům. Dříve jste je museli navštívit, pokud byste chtěli vědět jak na tom zdravotně nebo jinak jsou. Dnes použijeme mobil, který vlastní téměř každý a máme informace. Mě spíše trápí, že lidé nečtou, nezdraví, vše vyřizují elektronicky. Chybí osobní kontakt. Tím se navzájem více a více odcizují. Třeba zanikne řeč? To byla nadsázka. Je ale zcela jasné, že chybí slovní zásoba, lidé se neumí vyjadřovat tím, že nečtou snižují správnost psaní pravopisně správně. Jako učitel to pozoruji především u dětí. Jindra

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.