Obětovala jsem se. Věta, kterou by žádná žena neměla nikdy říct

Nazor z mladsi generace: Vy tu vsichni pisete o tom, jak je krasne a povznasejici se starat o deti - pro zenu. Kde je ve vasich textech zminka o otci? To je ten stale nepritomny "zivitel rodiny" , ktery po sichte zasedne na gauc a necha se obskakovat? Kde je nejaky zajem otce neco obetovat pro svou rodinu? Deti maji dva rodice a v zajmu spokojene domacnosti je jiste i spsokojena zena, nikoliv pouze chodici deloha a otrok manzela a deti. Nemusi nutne obetovat svuj zivot pouze zeny, a to slovo obetovat pisu jen z duvodu, ze je pouzito v clanku, ja sve dite jako pritez nevnimam a myslim si, ze lide, co to takto berou, se meli nechat kastrovat hned po zacatku pohlavniho zivota, takovy clovek si rodinu nezaslouzi.

Ráda bych připojila i svůj názor. Letos oslavím 65 narozeniny a cítím se krásně. Mám vnučku, kterou již vídávám, syna a dceru, hordné a samostatné lidi. Mámě je letos 89, hodně jí pomáhám, ale i ona je velmi statečná. Neměla jsem vůbec lehký osud, ale dokázala jsem si říci, že jej budu prožívat krásně až do konce. Cestuji, píši, zpívám a pouštím se do dalších aktivit. I když jsem hodně pro své nejbližší udělala, necítím se jako "obět"..neustále dávám a také dostávám zpět, hlavně Lásku. Napsala jsem knížku, "Narozena 4.července aneb Cesty Boží jsou nevyzpatelné..", kde zdůrazňuji, že člověk se nemá vzdávat svůj snů a nadějí..." Chtěla bych tímto psolat vzkaz všem, že opravdu na čísle nezáleží..člověk si musí udělat čas sám pro sebe a vydat ze sebe, co je v něm léta ukryto a skutečně žít svůj život, ale přitom se podílet i na bytí své rodiny a naší společnosti. Děkuji. Dana se srdečným pozdravem

Jakým termínem lze nahradit obětování-se, které by žena neměla nikdy vyslovit, například u ženy, která v produktivním věku opustí zaměstnání, aby 24 hodin denně mohla pečovat o nemocnou maminku, po jejím "odchodu" sama vážně onemocněla a nakonec zjistila, kdyby tak neučinila, byla by zdravější a měla podstatně vyšší důchod.

Pohled pana Martina V. se mi také líbí, ale s vědomím, že je pouze jedním z mnoha jiných, které mohou být také "správné", přinejmenším pro ty, kteří to tak vidí.

Kdo určuje, co člověk nikdy nemá říci, zvlášť když v životě rozdá víc než dostane? Proč by neměl vyjádřit, co cítí? MV - souhlas a obdiv.

Také nepovažuji věnování se dětem, za nějaké obětování se, ale jen za normální krásnou povinnost a možnost, kterou nemají jen lidé, ale všechno živé. Starost o děti i manžela (manželku) je vlastně „investicí“ pro moje geny do budoucnosti – Ano nejvíce vychovávají vzory – tak jak se k sobě chovají manželé – tak to vydá za 100 učebnic a bude to vzorem i návodem (často tedy i blbým – proto je tolik rozvodů kvůli hovadinám) pro naše potomky. Já tu přeci nebudu věčně, ale můj rod by tu měl dále žit a měl by mít dobrý výchozí bod v mém dítěti – v mé výchově, prosím, nezaměňovat ji s tvrdou bezcitnou výchovou, ale ani s rozmazlováním – tak něco mezi tím - tak jako je tento svět – tak pro tento a kousek i dopředu.:) Ale musíme si i připustit, že i „NEVDĚK“ je součástí světa a že když něco takového prohlásí matka třeba od 4 už dospělých dětí, tak má být povinností okolí to jen nepřejít, jako nějaké nemístné výčitky, ale zamyslet se, zda jsme to my také těm rodičům dali najevo, že víme, co pro nás dělali a že to nebylo lehké a že se tak nechovali všichni. Musí to pocítit a my máme k nim stejnou milou povinnost jim to všechno pěkné vrátit na stáří a třeba i také ubrat ze svých ambicí kvůli péči o ně a poděkovat jim třeba i pětkrát za týden a slíbit jim, že se o to budeme zase i my snažit stejně dobře u svých dětí. My s bráchou, když jsme koupali jednou naši maminku v době její nemoci na židli ve sprchovém koutu, tak jsem jí řekl: „Maminko, to je dobře, že Ti mohu alespoň i tímto způsobem zase vrátit něco z těch milionů věcí, které jsi Ty pro nás 4 děti dělala zcela běžně a s humorem!“ Pak jsme se u toho koupání rozbrečeli všichni, tak jsem to zakryl proudem sprchy. . . . . . . .

Výčitky a sebelitováni, to je v povaze člověka. Když něco udělám pro děti, rodiče, či ostatní, nebudu potom vyčítat, jak jsem se obětovala. Okolí velmi dobře pozná povahu takových lidí. A takoví lidé jsou věčně nespokojeni a neuznáni.

Přesně tak, paní Onderková. Člověk vychovával děti, málokam se dostal. Na zbytečnosti nebylo. A když měl doma pohodlného tátu s filosofií...mě naší taky nikam nebrali a vyrostl jsem....tak děti epoznaly například ani zámek v sousedním okrese. Neboť to bylo přece zbytečné. No člověk si našel zabavu doma...zahradu, zavařování, ruční práce, četbu, různé hry s dětmi po večerech..... dá se ustoupit potřebám a zájmům rodiny.... dočasně. Děti tak vyrostly a drží se spíš doma. Já se tedy poněkud utrhla z řetězu a ledaskam se podívala sama. Není v mých silách tahat za sebou dospělé lidí tam, kam jet odmítají. Rozumný muž, doma spokojený, to vezme a je rád, že se žena z avizovaného výletu např do botanické zahrady v pořádku dle dohody vrátí. Nerozumný muž vyvádí, nastolí doma teror i kvůli cvičení na stejném sídlišti. Žena musí přece být doma, jak on je zvyklý. Je mu fuk, že má kila navíc, hlavně aby nikam netrajdala. No, a logicky to dopadne tak, že žena, která roky mlčela, aby byl doma klid, si řekne, koho bych se měla ptát, že chci na kurz počítačů nebo jít na koncert? Roky jsem neměla na akce, které mě zajímaly,doprovod a skoro v padesáti jsem snad dost stará na to, aby h to zvládla sama. Bohužel.... manžel tohoto typu není dostatečně fundovaný na to, aby situaci ustál a po rozvodu takové ty běžné věci, jako úklid, uvaření, praní....sám pro sebe zvládl. Nemám pocit oběti. Co jsem dělala, mě bavilo. Ale teď prostě zase dělám, co baví mě. Život je změna.

Byla jsem sama se třemi dětmi (5,7,9) a snažila jsem se pro ně udělat vše co bylo v mých silách. Nikdy jsem nechodila po zábavách ani do hospody na úkor dětí, které bych měla nechávat doma. Snažila jsem se pro ně udělat vše, co bylo potřeba a nikdy ani dnes by mě nenapadlo říct " já se pro vás obětovala." myslím si, že pokud někoho milujeme a děláme to s láskou, nemůžeme říkat něco o oběti. Ať se nám děti nebo ti o které jsme se starali odvděčili i tím špatný přístupem nebo chováním.

Já si myslím, že každá žena která si přeje mít rodinu musí počítat s jistou obětí a brát ji za svou samozřejmost. A musí počítat také s tím, že bude někdy i nedoceněná. Tam kde je láska, porozumění, tolerance a ochota tam je i docenění role ženy a matky v rodině. Být matkou je prostě poslání......