Získat nové přátele je ve vyšším věku těžké. Mnozí starší lidé o to ani nestojí

Mám pocit, že na stará kolena spíš o přátele, ale asi jen kamarády, přicházím. Nezajímají mne nemoci ani každé up..nutí jejich vnoučat, takže se nemůžeme naladit na stejnou vlnu. Mám kamarádky, se kterými si ráda popovídám, zajdeme na kafe, do kina apod. a to jsou většinou mladé holky... Je jim tedy tak od 40 do 50, jsou ve věku mých dětí a moc si s nimi rozumím. Ty přítelkyně od dětství, se kterými bych si ráda popovídala, už bohužel potkám až na onom světě. A do místního klubu seniorů nikdy! Máme s "holkama" kurz kreslení, občas to proložíme keramikou a věkové rozpětí máme od 28 do 74 let.

Ve vedení domovů pro seniory by měli být takoví lidé, aby optimálně nabízeli svým klientům takové aktivity, za které budou rádi a které využijí. Dělat kroužky a akce jen proto, abych vykázala činnost navíc bez ohledu, zda to ty lidi vůbec baví, zavání dřívějšími časy. Dostanete na prvního máje volno, ale dopoledne musíte do průvodu. Ono sice je dobré, když se člověk může rozhodnout, jestli půjde či nepůjde do nějakého zařízení, ale někdy mu nic jiného nezbyde. Ano, dokud mám manžela, manželku a fungujeme, tak je to dobré. Jenomže když zůstane jeden sám, navíc se zhorší pohyblivost a celkový zdravotní stav, když člověk sedí sám ve studeném baráku a nedojde nakoupit, děti bydlí daleko nebo nejsou, kamarádi jsou na tom podobně, to potom je těžké. Je sice pěkné říct chci za každou cenu dožít doma, ale ne každý k tomu má podmínky.

Tak v tom DD by mne to s Vámi, paní Šimková, už taky nebavilo, ale co tak se vrátit v čase? Na nějakém pionýrském táboře, kde jsem dělal vedoucího, bych si Vás určitě za praktikantku vybral. Jak jste zvládala noční bojovové hry? :)

Zase se motá věk tam kam se motat nemá ... Někdo si přátele, kamarády, známé nachází lehko celý život, jiný ne, někdo o to vůbec nestojí - a je u všech jedno kolik jim je ... Záleží to na povaze, na založení každého, ne na věku ... A co se týká DD? Někdo je tam spokojený (maminka kamarádky úplně ožila, měla si s kým povídat, jezdila, moc ráda, i s kolečkovým křeslem, na společné výlety atd.), někdo by tam nešel ani za svět ... Je to jak na letní tábor - některé děti jsou tam šťastné, jiné ne (a večer v posteli brečí) ... Každý jsme jiný ...

Paní Cakalová se jmenuje Caklová a s kým bych nevydržela vůbec, jste Vy pane Vrbo vajíčko, nevajíčko.

Paní Šimková - tak jste to zase s tím vajíčkem pochopila špatně nebo vůbec nepochopila. Ne - také bych nevydržel delší dobu s někým, kdo už nechápe souvislosti a alegorii a metaforu. :)

11:21 Tak to máte paní Cakalová pravdu, že jsem trochu vedle, ale to bylo jen ze slušnosti, nechtěl jsem rovnou napsat, že kdybych se musel dostat do nějakého takového zařízení, tak bych raději spáchal sebevraždu. Jsem už od malinka individualista a chci být až do smrti pánem svého času a skutečného přítele (přítelkyni), s kterým bych chtěl být od rána do večera - i přes noc - nepostrádám. Tady to plkání na internetu je právě dobré v tom, že se jedním kliknutím přenesu třeba mezi radioamatéry nebo mezi restaurátory starých plechových hraček nebo úplně někam jinam, mezi starší pány, co staví z MERKURU a poslouchám si u toho hudbu, je mi fajn, pak se převalím na bok a spím nebo vylezu na terasu, z té horní vidím až někam na Kladno za letiště a dalekohledem tady u Říčan vidím i věže Pražského hradu. Jsem obklopen zelení, manželka se stará o firmu a ani ve zlém snu by mne nenapadlo, že by mne děti uložily někam mezi jiné dědky a báby. Všechno je možné, ale jak jsem řekl, to bych už nežil. A když jsem si článek přečetl nyní pozorně, tak považuji někomu organizovat jeho styl života a jeho zábavu za zvrhlost a když vidím v televizi nějaké babičky, jak v kolektivu něco dělají z vlny nebo navlékají korálky, vytleskají na pokyn pečovatelky písničku s nezaujatou tváří, tak už si hledám pistoli - tam nechci. Doufám, že si některý ze synů vzpomene, že když řekli: "Tati, já dnes do školky nechci!", že jsem je už klidně i v té školce oblékl zpátky a šli se mnou do kanceláře a v koutě si tam kreslili a byli tam tak hodní, že se na ně chodily koukat holky z účtárny - já bych taky někam zalezl nyní u nich doma do kouta a vůbec bych nezlobil, když mne nechají u nich umřít. :)

Jitka Caklová má největší pravdu. Lidi by se neměli dávat dohromady nuceně, neboť z toho může vzniknout nenávist. Bavím se s tím, kdo je mi příjemný a já jemu a ani to nemusí být největší přátelství. Žádné vajíčko k tomu nepotřebuji.

Vždycky jsem se snadněji smířila s tím, že jsem neměla, co jsem chtěla, než abych musela, co nechci. Mnohem častěji a snadněji jdu do sebe než do kolektivu. Obzvláště ty "juchací" raději sleduji, než bych juchala, a mám radost z toho, že to někoho baví. Nejsem "aktivista". Jsem moc spokojená, že jsem měla to štěstí a potkala člověka podobně laděného, jak jsem já. I tak jsem pro něho občas příliš akční, ale dovede se přizpůsobit. Dávám za pravdu paní Ivě Holmerové a doufám, že se nikdy nestanu "účastníkem řádu domova důchodců".

Ono to je docela logické. Nelze mít z někoho blízkého člověka jen proto, že má se mnou jednu stejnou vlastnost. Že mu je taky sedmdesát. Že taky propadá z matiky. Že je taky rozvedený. Že taky bydlí v paneláku. Že taky rád čte. Na to, zda si lidi rozumí, zda se chtějí vídat, trávit spolu čas, je jedna společná vlastnost málo řekla bych. A někdo třeba necítí potřebu stále nových kamarádů. Někdo je rád za těch pár stávajících a někdo umí být sám a nevadí mu to. Lidi mají tendenci strkat druhé někam, kam chtějí oni. Ale chce to taky ten strkaný? Může mít úplně opačný názor. Cituji: S ním by sis rozuměla, on má taky zahrádku. Nebyla bys sama. Odpověď: Já toho pána znám. Ani jeden z nás neudělal nikdy krok k tomu, abychom se poznali blíž. Patrně proto, že o to ani jeden z nás nestojí. A jak ty víš, že jsem sama? Nastalo dlouhé uražené ticho. Jí dalo takovou práci vymyslet, s kým a jak by mě dala dohromady. A já o to nejenže nestojím, ale mám i přítele, kterého ona nezaregistrovala. Takové práce...a vniveč. Jak já si to představuju? Nijak. Já se do jejich věcí taky nevrtám.