Když jsem já byl tenkrát kluk…
Kluk Olda Čepelka. FOTO: Poskytnuto z rodinného archivu Oldřicha Čepelky

Když jsem já byl tenkrát kluk…

24. 5. 2022

… zpíval Karel Gott a bylo to tak emotivní a krásné, že jsem si písničku zapamatoval celých 50 nebo kolik let (složil ji kdysi Charles Aznavour, ale o to teď nejde).

Já byl takovým klukem ještě dřív, řekněme 1954-1963 a vzpomínám na pár věcí, které něčím vybočily z tehdejšího dětství. A jen tak mimochodem, Aznavour to zdaleka nezpívá tak hezky a taky tak nostalgicky jako Karel.

Bydleli jsme v Náchodě hned pod zámkem a vlastně v centru, ale doma jsme neměli splachovací záchod a velmi dlouho ani vodu. Pro tu jsme si chodili do zadní části domu, kde za mlýnicí do byla země vyhloubená sklepní místnost. Tam jsme mohli vodu nabírat do putýnky. Byla tak výborná, že si pro ni někdy přišli i naši známí.

Hned za naším domem se prudce zvedal zámecký vrch. Zámecká stráň se tomu říkalo, ale byl to doslova dech beroucí výstup přímou stezkou až do zámeckého parku, cestou necestou mezi stromy s obnaženými kořeny, mlázím a drobnými keři. Chodili jsme „na kořeny“, což bylo celkem dost nebezpečné místo (aspoň tak jsem to v dospělosti zhodnotil). Traverzovali jsme v prudkém skalnatém svahu, zachytávajíce se o kořeny, které trčely nad námi zhruba ve výši pasu. Nechápu, jak nám to rodiče mohli dovolit. Občas totiž někdo spadl a to se pak kutálel hlava nehlava – či spíš naopak po hlavě – po skaliskách a hlíně, až se dole zarazil o vzrostlý kaštan nebo se zabořil do písku popadaného shora.

Ke svým hrám jsme nepotřebovali žádné hračky. Vzali jsme si hůl nebo menší klacek, šišku, lopuch, něco, co nám rostlo před očima nebo se dalo sebrat ze země. Ale s jakou fantazií se nám ty kameny, klacky, hlína, listí a oblázky měnily před očima! Mohli jsme si s jejich pomocí postavit nepřátelské tábory a ostřelovat je kamením. Mohli jsme s nimi hrát na prodávanou – červený kámen byl kus masa, šiška byla houska a peníze byly lístečky z akátu. Mohli jsme budovat celá města anebo spolu válčit s dřevěným mečem v ruce.

S dalšími kluky jsem si hrál často „na válku“, což bylo v té době docela běžné. Akorát, že nikdo nechtěl být fašista, protože ten musel na konci prohrát a to nikdo nechtěl. Já si dokonce u táty, který uměl výborně německy, vyprosil, aby mě naučil například slova jako Waffenstillstand (příměří) nebo Selbstverständlich, Herr Obergruppenführer (To je samozřejmé, pane plukovníku). Tím jsem aspoň ve vlastních očích trochu povyrostl a být fašistou bylo o něco snazší.

Tehdy jsem miloval Rudou armádu, hltal válečné knížky a vlastně celá doba byla prodchnutá vděčností k Sovětskému svazu, protože nás osvobodil. Já se té vděčnosti nezříkám ani dnes, opravdu ne, ačkoliv už vím mnohem víc, jak to všechno bylo a jak se Stalin nejdřív s Hitlerem a pak s Churchillem a Rooseveltem domlouval, jak si tu Evropu vyřeší ke svému prospěchu. Jeden český historik definoval Velkou vlasteneckou válku jako „tu část druhé světové války, kdy Rusové nebojovali po boku Hitlera“. To je trochu vyhraněné, ale fakt je, že národní socialismus a nacionalismus v Německu a v SSSR měl stejné kořeny a ideologii a oba vůdci byli ti chlapáci, ke kterým jejich národ vzhlížel jako dnes…, jako dnes… No nic.

IMG-20210312-WA0040.jpg
                     Ulice Strnadova v Náchodě. FOTO: Poskytnuto z rodinného archivu Oldřicha Čepelky

 

Táta si mě někdy bral do hudební školy, kde byl ředitelem. Vzpomínám, jak jednou měli pedagogové poradu tak dlouhou a já pořád neměl co dělat, až jsem si do umyvadla napustil trochu vody a po obrovském úsilí v ní rozmydlil celé mýdlo. Dokonce jsem se s tím pochlubil, jakmile učitelé vycházeli ze sborovny. Byl za to pohlavek, na který vzpomínám s porozuměním a láskou. Jindy šel táta ještě s někým setmělou chodbou do jedné třídy. Já běžel první a chtěl jim rozsvítit. Ale místo toho jsem sáhl dětskými prstíky do zásuvky a dostal děsnou facku, tentokrát elektřinou. Vzpomínám si, že jsem vyběhl zpátky na chodbu, držel si ruku a nebyl schopen odpovědět, když se mě ptali, co se stalo. Taky jsem se bál, že budu potrestaný za to, že mě uhodil elektrický proud.

Nechci už nikdy zažít, co se s námi dělo ještě na konci 50. let. Táta ke svým šedesátinám nastudoval slavný Dvořákův houslový koncert, I. větu. Cvičil denně mnoho hodin a když už byl unaven ze stání na jednom místě, musely být v bytě otevřeny všechny dveře a táta procházel z místnosti do místnosti a hrál. Já jako devítiletý kluk jsem si při tom vlastně taky hrál, ale už ani nevím, s čím. Pak byl slavnostní koncert, táta byl totiž velmi známým hudebníkem a pořadatelem hudebních akcí v Náchodě. Doprovázela ho klavíristka (místo celého orchestru, to je běžné). V sále se všem tajil dech, protože Dvořákovo dílo bylo mistrovsky zahrané. Ale sama klavíristka a několik lidí v sále už vědělo, že táta bude souzen a odsouzen a že funkci ředitele školy opustí.  

A to se taky stalo. Náchodští bolševici potřebovali odhalit nějakého škůdce z vlastních řad (táta byl řadovým členem KSČ), aby ukázali, jak jsou po XX. sjezdu KSSS ostražití a že se ztotožňují s čistkou započatou Nikitou Chruščovem. Vymysleli proto fiktivní obvinění, že táta z hudební školy ukradl violu (odnesl ji jeden z učitelů, jak se později zjistilo), že se tam ztratily noty (stávalo se bohužel běžně, že rodiče po odhlášení dítěte už půjčené noty nevraceli), že používal vybrané příspěvky na úhradu ubytování a občerstvení hostujících umělců (ona ani jiná možnost nebyla a těžko i za socialismu můžete chtít, aby si umělec všechno platil sám). Částku využitou z fondu rodičů a přátel školy pro tento účel táta uhradil a později byl soudem plně rehabilitován. Sám si domů neodnesl ani korunu, bydleli jsme pořád v hygienicky nevhodném bytě (plíseň), bez ústředního topení, bez splachovacího záchodu atd.     

V pozdějších letech jsem nevěděl ani to, že za mámou přišel mezi žáky populární učitel školy a současně funkcionář komunistické strany a přemlouval ji, aby se táty zřekla. Aby ho vystěhovala nebo od něj odešla. Máma toho soudruha vyhodila a mně – jako děcku – o tom pochopitelně neřekla. A já prostě nechci, aby se něco takového mohlo stát třeba mým vnukům. Bojím se extrémně sebevědomých vůdců, kteří umí slibovat, manipulovat s lidmi jako ten krysař, a nakonec zavedou národ na pokraj záhuby. Za nadšených zpěvů a tleskání většiny občanů.  

Nechtěl jsem tu vzpomínku tak politizovat, ale do mého – i vašeho – života politika vstupuje, i když před ní zavřete oči. Pouštím si raději Gotta. Zavírám oči a vidím další a další střípky ze svého dětství. Jak jsme s kamarádem na konci dne běhali kolem javorů na Karlově náměstí a já vždycky prohrál. Tehdy jsem prohrával, dnes vyhrávám, protože kamarád dávno zemřel. Jak jsme si pouštěli lodičky v mlýnském náhonu a občas do něho padali. Jak jsem si strčil hlavu do zábradlí nad máchadlem a chlapi mě museli vyprošťovat tak, že odpáčili kovové pruty (to už tam stál jeden s pilkou na železo). Jak jsme museli běžet co nejrychleji „k Rokošom“, protože nám u domu spadl do náhonu míč a náhon pokračoval podzemím, jenže my věděli, že u Rokošů vzadu na dvoře se zas náhon objevuje a je tam máchadlo. Stihneme zachránit svůj míč?

Tohle vše a mnoho dalšího. Co dneska můžeme chtít od vlastního dětství? Máme vzpomínky a máme krásnou Gottovu píseň: poslechněte si ji.

Když jsem já byl tenkrát kluk,

to žily písně dýl

a sladší měly zvuk…

A delší bejval den

a závaznější slib…

A kde je dneska asfalt,

tam byl tehdy jíl…

I k nebi jsem měl blíž…

 

Jsme stále tady. Někdo napsal: „Neplač na smrtelné posteli, že to končí. Usmívej se, že se to všechno vůbec stalo.“

 

 

 

rodina vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Kudrna
....tak nějak se mi vybavuje?? že na rohu v tom baráku bydlela Vlasta Rajchlová , rehabilitační v Náchod.nemocnici....ale to je tak 60 let....
Marie Hrádková
Krásný příspěvek, s chutí jsem si početla.
Helena Štěpánková
Moc se mi líbí takovéto vzpomínkové příběhy. Tento je moc pěkně napsaný.
Marie Měchurová
Já jsem kluk sice nebyla, ale byla jsem truc kluka. Vyrůstala jsem v partě, doma jsme se moc nezdržovali, jen když přišel hlad. Hráli jsme fotbal, vybíjenou, na četníky a zloděje, skákali přes švihadlo... Ach kde ty loňské sněhy jsou?
Soňa Prachfeldová
Moc pěkné vzpomínání.
Jana Jurečková
Ráda si přečtu vzpomínání, které je moc hezky napsané. Já jako malá holka bydlela s rodiči v domě, kde nebyla koupelna. Doprostřed kuchyně se postavila velká plechová vana a tam se všichni vykoupali. Mám taky vzpomínky na různé hry s dětmi, i na dutý strom, kde bylo dost místa pro různé věci. Klidně bych se vrátila zpět, ale bohužel. Dnešní doba je úplně jiná, řekla bych uspěchaná a to je škoda.
Eva Mužíková
Takové vzpomínání si ráda čtu, díky Oldo.
Libor Farský
Moc se mi to líbí a článek i písničku si ukládám. Děkuji, Oldo
Jana Tulejová
Moc hezká vzpomínka.
Krejcar Stanislav
Když jsem byl ještě kluk tak ... ! Byla ještě černobílá televize , jen pár krátkých hodin týdně. Měli jsme Kutáska a Kutilku naší Štěpánky Haničincové a čertíka Bertíka Pavlínky Filipovské !! Těšili jsme se na sobotní rozhlasové hry pro mládež a nedělní pohádky. Díky tomu, že jsme měli jen jednu politickou stranu tak nás veřejný život tolik nazajímal, užívali jsme si dětských her a hrátek. V pozdější době kdy televize byla dostupnější, byly i diskutovanější televizní věsomostní soutěže autora dr. Pixi legendy soutěžních pořadů. Pravdou je to, že v té době nebyli takové ceny jako dnes v desítkách tisíc korun. 10x odpověz nebo 10 stupnů ke zlaté 7byly ceny československého spotřebního zboží. Dnes tv castingy spíše hledají spodinu než reprezentaci a za to jsou ochotni i platit. Je to kulturní a vzdělanostní úpadek společnosti kdy se prezentuje spíše spodina než ............... !

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.