Starší bratr, to je nedostižný idol, zvláště, když je to fotbalista a kapitán v jedné osobě. Mladší je pak pro něho schopen různých obětí, i když nemusí jít vždy o tu nejvyšší. Tak tomu bylo I u nás.
Přiblížil se den, kdy se po fotbalové sezóně koná tzv. „dokopná“. Přitom nezáleží na tom, zda je sezóna úspěšná či neúspěšná. Její nedílnou součástí bývá zpravidla nějaký ten soudek a zlatým hřebem pak na rožni opečené selátko, či jiné zvířátko. To si ovšem vyžaduje náležitou přípravu a rozdělení rolí, aby akce proběhla tak, jak má.
Náš kapitán tenkrát vyfasoval úkol zajistit přílohu v podobě nastrouhaného křenu, a to v množství vice než malém. Je fakt, že křen domů přinesl, ale strouhání považoval za úkol nehodný staršího sourozence. “Na co mám mladšího”, pomyslel si škodolibě a ihned jej zaúkoloval. Se slovy “za chvíli jsem tady” rychle vymizel z dohledu pod záminkou čehosi neodkladného.
Bráška byl zprvu nadšený projevenou důvěrou, ale ta se postupně spolu s rostoucí hromadou křenu, tekoucími slzami a kýcháním vytrácela do nenávratna. Bylo mi ho líto, takže jsem mu pracně vyhledala lyžařské brýle a radila, aby dýchal pusou. Nebylo to nic platné, křen je křen.
Když se fotbalista vrátil, čekal ho v kuchyni, slzící a právem rozhořčený, bráška se slovy: “Příště si to nastrouhej sám, vole!