Každý šestý Čech má málo pohybu. Lenost je velký problém

Mně chůze nevadí- pokud mně koleno nezradí. Celý svůj život jsem ráda chodila,to mi nevadilo. Jenom běhání z duše nenávidím.

Zatím mi to šlape a jsem za to moc ráda. Nakupovat jezdím autem, nechce se mi tahat nákup v ruce . Ale každý den se snažím pár km ujít. Ročně ujdu tak 600-700 km. A jsem v pohodě.

Celý život jsem ráda chodila. Chodila jsem, i když jsem se musela naučit nezáživnou látku (např. na rigorózní zkoušku z m-l filozofie). Chodila jsem, když jsem měla starosti a trápení. Bohužel už mi to moc nechodí, hlavně do schodů a kopců.

Poslední čtvrtinu života jsem rozvedená. Sportovat jsem začala bohužel z důvodu, abych nemusela být doma. Za čas jsem chytla dech a začalo mě to bavit. Zhubla jsem, líp vypadala a byla v kondici. Hádky tím jen vygradovaly, takže nebylo co řešit. Bylo mi 45 a vážila jsem tolik, co na gymplu. Kde ty časy jsou. Vzpomínám, jak jsme měli se zájmovým kroužkem akci mimo naše město. Bylo to až pozdě odpoledne. Ráno jsem tedy na kole odjela na chalupu, tam pracovala na zahradě a poté se přesunula na místo srazu. Když se šestnáctileté holky jevily, že jedu takovou dálku, ujistila jsem je, že ta dálka je dvojnásobná, protože jsem pryč od rána a ještě jsem zahradničila. Šly do vývrtky. Ony jely ze sousední vsi dva kilometry autobusem a já najela bratru 50 km. Obávám se, že dneska bych ty dva kilometry tím busem jela taky. Proto s tím pohybem musím začít něco dělat. Důchod klepe na dveře. Za pár let by se člověk taky nemusel hnout.

Bez pohybu není změny a změna, to je život. Máme dva obchody doslova "přes dvůr", proto jsme začali chodit do těch nejvzdálenějších a nákupy spojujeme s procházkami, abychom si trasu prodloužili. Rádi jezdíme na kole, obzvláště proto, že oba máme po úrazu problémy s nohama. Kam nás nohy nedonesou, tam nás kolo zaveze. :-)

No tak mne naucil Covid, zatimco plno znamych sedelo doma a tloustlo, ja zacala chodit na dlouhe prochazky a divila se, co v okoli neznam.

Oba jsme s manželem v důchodu a pokud můžeme snažíme se "hýbat". Sečeme trávu kolem domu, staráme se o pole, zahradu, máme slepice a 2 kočičky. Auto nemáme, ale z té druhé strany je to dobře. Muž má velký vozík a to, co si druzí odvezou autem, on musí pěšky. Na vesnici je pořád co dělat. Dřív jsem bydlela v Ostravě, poblíž byl Bělský les. I tam se dalo procházet a hýbat se, třeba celé odpoledne. Byl tam prostor pro děti i dospělé. U nás doma jsem si našla trasu kolem pošty a lékárny, pak dolů. Obejdu to 5x a mám splněno...

Můj problém by to nebyl, ani kdyby moje děti s mými vnoučaty nesportovali :-)

Tak to není můj problém. Zatím mi to šlape. Jsem členkou 2 turistických skupin a jezdím na kole. Naše děti sportují i naše vnoučata. Pohyb je fajn!!

Na beh uz nemam, ale chuze mne uspokojuje i kdyz vic jak 6000 kroku denne v terenu nezvladnu, driv jsem ubehla nebo usla desitky km, jen mne tesi ze jsem lepsi nez ti co vyjdou z domu, par kroku do auta a na pracoviste a zpatecni cesta je stejna.