O křehkosti stáří

Nemohu napsat, že se mi článek líbil, nebo že mne oslovil. Věrce bych chtěla vzkázat, že optimismus nemusí být nutně nereálný. Každý den se stane něco třeba i malinkatého, z čeho se můžeme od srdce radovat. Už teď nemusím spěchat hned od rána, abych do večera vše stihla. Raduji se např. z toho, že si mohu i zalenošit. Aktivita ano, ale s mírou. Nejdůležitější je být v pohodě a přijmout i to, že už tu jsou nějaké ty zdravotní problémy. Dnes je mají i mladí a více než dříve. Je to o stavu mysli. Nemám ráda stěžování a fňukání a i ten optimismus se dá naučit a nemusí přitom člověk být naiva.

Děkuji za vaše další názory a za hvězdičky. :-)

Máme s manželem štěstí, že jsme na svůj věk (74 a 78) zdraví a hodně aktivní. Nikdy jsme neměli auto. Nakupovat jezdíme na kole a v zimě pěšky 3 km. Máme zahradu a ještě jednu okrasnou, takže pořád je co dělat. Taky dřevo na zimu se musí připravit. Jsme v našem domečku moc šťastni a věříme, že ještě chvilku budeme.

Stáří se ukrutně bojím, strach z bezmoci, osamělosti, nepohyblivosti, ztráty paměti a dalších nepříjemných zdravotních problémů. Nedávno jsem na toto téma četla velmi zajímavou knihu maďarské autorky Anny Jókai s názvem „Nebojte se“. Nádherný román, avšak bát jsem se začala ještě víc. Jsem totiž čistokrevná pesimistka a plašanka.

Věro, děkuji. Článek mě velmi oslovil obsahem i metaforickým titulkem. Stáří vnímáme každý jinak. I s ohledem na genetickou výbavu. Viděla jsem to mj. na rodičích, o které jsem se ke konci starala. Zatímco maminka byla celý život pokorná ke všem strázním, tatínek bojoval. Já sama jsem si musela před třemi lety přiznat, že nemohu riskovat běžkování, které jsem milovala, nebo jízdu na kole. Jsem vděčna za dosavadní soběstačnost, ale zároveň přemýšlím jak se zařídit, až tomu tak nebude.

Když to neprozradíte nikomu mimo Íčko, tak mám jedno tajemství. Už mnoho let si hraju na lenocha a nejraději se válím na gauči, aby se nepoznalo, že ve skutečnosti je to jediné místo, kde mi nic nebolí a do žádných větších akcí se už nepouštím, abych se jen neujistil, že to už stejně nepůjde. Raději jsem před sebou i celým světem lenochem, než invalidou. :)

Článek se mi líbil. Zamyslela jsem se nad sebou a stářím. Nejsem z něj nijak odvázaná, v posledních letech si říkám, že leccos už stojí za houby. Tuším, ze to už lepší nebude, a tak se snažím žít, jak nejlépe umím.

Věrko, napsala si pravdivý a citlivý článek, mluvíš mnoha lidem z duše. Cítím to stejně ale neuměla bych to tak pěkně napsat. Do 70let to ještě jde, jiné je to když je člověk sám. Když se o někoho staráte taky je to motivace, musíte pomoci a nechcete zklamat. Přeji vše dobré, hodně sil a dobrou náladu.

Velmi pěkný článek, přeposlala jsem ho i svým přátelům a také se jim moc líbil. Zdraví je limitující pro aktivní život každého člověka bez ohledu na věk. Jako jeden z poznatků, že stárnu, je že se bojím jezdit po dálnici. Už mám pocit, že nemám ten postřeh jako před rokem.

Pro mě byla velkým ponaučením moje maminka, když řekla, "už jsem se v životě nadřela dost" a jejím životem se stalo pouze křeslo u TV a křížovky.