O křehkosti stáří

Věrko, nemohu napsat, hezky napsané, nebo že to mám podobně. Přečíst si to ještě třikrát, musela bych si asi dát jointa. Podle mě ses v mládí vůbec nemýlila. Jsem prací zocelená, psychicky odolná, svůj život miluji a od doby, co jsem přežila těžkou streptokokovou pneumonii, mě baví čím dál víc. A to jsem jako ta "jedna paní" viz. níže, co má nemocného manžela, akorát nechodím na kosmetiku, nepletu, tančila bych ráda, ale nemám s kým a zahradu mám velkou. Vím, o čem je život, tak proč bych se hroutila.

Věrko, můžu tě uklidnit, mám do optimismu hodně daleko, naopak, den ode dne jsem pesimističtější. Na stáří není nic hezkého, ovšem na druhou stranu je to jediná spravedlnost na světě, protože to čeká většinu lidstva.

Dobrý den, také to takhle cítím, mám dojem, že jsem čím dál pomalejší a lenivější a to hlavně v domácích pracech. Přesto mi muž říká, že moc uklízím a kolikrát se mi nechce ani vařit nebo péct, i do fyzických aktivit se musím nutit, ale to se mi ještě daří, i když ne tak jak bych chtěla. Znám jednu paní, co má nemocného manžela, musí vše kolem něj dělat, nemůže ho nechat samotného a ještě vaří, peče, zavařuje, plete, chodí tančit a na kosmetiku, pracuje na malé zahrádce a doma má čisto a pořádek, dbá o sebe a hezky se obléká a já mám před ní komplex a také ji obdivuji, že tolik toho stíhá a nehroutí se ani si nestěžuje.

Hezký článek ... Je různé stáří - když je člověku sedmdesát je to jiné než v devadesáti ... Podle platných kritérií jsem stará, bude mi v lednu 70, no a mám maminku, která má 92 - a to je o něčem úplně jiném - aktivity se smrskly na čtení, televizi a křížovky, bez berlí a mého auta už se maminka nikam nedostane, byla zvyklá pořád někde lítat - po městě, po procházkách i dělat dlouhé výlety, měla plno známých ... A optimismus, o kterém je v článku řeč? Ten se snažím mít já za obě - dnes a denně do maminky duju, že furt ještě dobrý, ale je to jako házet hrách na zeď ... Važme si každého hezkého dne (hezký může být i ten, kdy lije) a radujme se z každé maličkosti - nechce se mi to ani říkat, ale může být hůř ...

Zajímavé a pěkné čtení. Ano, předpokladem pro aktivitu v poslední fázi života, tedy ve stáří, je zdraví. Nejen fyzické, ale i psychické. Podle Milana Kundery je optimismum opiem lidstva. A? Snažím se nechat pesimismus na vedlejší koleji. Nikdo z nás neví, jak dlouho se tu ještě budeme radovat, zlobit, hašteřit, milovat, zrazovat, těšit, obdarovávat,... Nicméně, Vaše myšlenky jsou vhodné k vlastnímu hlubšímu zamyšlení, jak to vlastně s tím naším stářím máme.

:-) :-) Příjemné stárnutí? To bude něco o přenosné zkušenosti v tom kterém věku; ve stáří už skoro není komu co předávat... :-) :-)

Moc vám děkuji a přeji vám příjemné stárnutí. :-)

Oprava .....jsme jiná/ý..

Věrko. Každý jdeme jiná/ý. A já Ti děkuju za zajímavou úvahu.

Věrko, díky. Vyjádřila jsi se i za mne. Nejsem rozhodně pesimista, ale také ne přílišný optimista. Snažím se vidět a zhodnotit realitu každého dne. A že mi ty síly ubývají - no, to vidím až moc dobře :-) No a? Nejsem v tom přece sama , že? :-)